ECLI:CZ:US:2016:1.US.2422.16.1
sp. zn. I. ÚS 2422/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele O. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. 10 To 25/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2011 sp. zn. 17 T 27/2009, uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), a dále trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §232a odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c), odst. 2, odst. 5 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to peněžní částky ve výši 1 000 €, peněžní částky ve výši 1 550 USD, peněžní částky ve výši 4 100 Kč, jež byly u obviněného zajištěny dne 5. 4. 2007.
3. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. W. a J. H. Současně bylo rozhodnuto, že se stěžovatel a obvinění R. W. a J. H. zprošťují obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §246 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. účinného do 21. 10. 2004, a dále trestný čin obchodování s lidmi spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. účinným od 22. 10. 2004, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byli stíháni.
4. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 10 To 64/2011, zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1093/2013, dovolání odmítl.
5. Ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl všechna tři rozhodnutí obecných soudů ve věci samé Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2404/14 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
6. Stěžovatel podal návrh na obnovu uvedeného trestního řízení, který Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 1 Nt 101/2012, zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 tr. ř.
7. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly vést ke změně původního pravomocného odsuzujícího rozsudku, nevyšly v průběhu řízení o obnově najevo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že nové důkazy, které soudu předložil, zpochybňují jeho vinu v případě trestné činu obchodování s lidmi natolik závažným způsobem, že je namístě trestní řízení obnovit. Jedná se předně o vysvětlení Jeleny Sergejevny Solovjové (roz. Cherevko) ze dne 30. 5. 2012 učiněné na policii v Rusku a usnesení ruského policejního orgánu o zamítnutí zahájení trestního stíhání J. Ivachnik pro křivé obvinění stěžovatele ze dne 22. 3. 2012. Namítá, že obecné soudy se s nově obstaranými důkazy náležitě nevypořádaly. Obsahem těchto podkladů je podle názoru stěžovatele změna výpovědi svědkyň v tom smyslu, že je stěžovatel k práci v nočním klubu na území České republiky nenutil a že jejich původní výpověď svědčící o vině stěžovatele byla ovlivněna obavou z trestu za nelegální pobyt na území ČR. Stěžovatel se domnívá, že se jedná o nové důkazy, které jeho vinu zcela vyvracejí. Dodává, že usvědčující výpovědi svědkyň Cherevko a Ivachnik byly v původním řízení provedeny v rámci právní pomoci v Ruské federaci bez účasti obhájce.
9. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí i usnesení soudu prvního stupně, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy v jakékoliv "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, které stěžovatel předloží soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které soud konfrontuje s původně zjištěnými skutečnostmi, však není Ústavní soud v zásadě oprávněn, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší.
11. Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
12. Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodu obnovy řízení podle §278 tr. ř., neboť má za to, že jsou tu nové důkazy - předně písemné záznamy o údajné změně výpovědi dvou svědkyň, které by mohly mít vliv na posouzení celé věci.
13. Ústavní soud předesílá, že jednotlivá usnesení o návrhu na povolení obnovy řízení posuzuje jako celek. Z obsahu usnesení obecných soudů, jimiž byl návrh zamítnut, je zřejmé, že soudy se návrhem stěžovatele zabývaly. V odůvodnění je shrnuto, na základě jakých důkazů byl stěžovatel usvědčen a jak se soudy vypořádaly s jeho obhajobou, kterou opakoval i v návrhu na obnovu řízení, přičemž v původním řízení měl soud dostatek důkazů, z nichž vyvodil jednoznačný a přesvědčivý závěr o vině stěžovatele. Soudy uvedly všech šest nových důkazů, které k návrhu stěžovatel přiložil. Dospěly k závěru, že je nelze považovat za nové důkazní návrhy soudům dříve neznámé způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Tvrzeným změnám ve výpovědích svědkyň Solovjové (roz. Cherevko) a Ivachnik, které stěžovatel považuje za klíčové, soudy nepřiznaly relevanci ve výše uvedeném smyslu. I nadále vycházely z jejich dřívějších výpovědí, jejichž věrohodnost neměly důvod považovat za narušenou.
14. Pokud se stěžovatel nyní snaží průběh důkazního řízení a jeho hodnocení v původním řízení zpochybnit, nemůže být s ohledem na okolnosti případu úspěšný. Rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně ve věci samé byla na popud stěžovatele přezkoumána v dovolacím řízení Nejvyšším soudem a z pohledu zachování ústavních práv jej posoudil Ústavní soud. Žádná pochybení neshledal. Od jeho závěrů v usnesení vyslovených nemá důvod se Ústavní soud nyní odklánět.
15. Byť odůvodnění napadeného usnesení působí poněkud stroze, při posouzení řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako celku Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů při něm došlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu