ECLI:CZ:US:2016:1.US.2427.15.1
sp. zn. I. ÚS 2427/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Janákové, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015 č. j. 22 Cdo 4719/2014-385 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2014 č. j. 9 Co 560/2008-322, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Radka Brodského, zastoupeného Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou, se sídlem Jaroslava Průchy 1915, Most, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimiž podle ní byla porušena její základní práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení vlastnického práva k parcele, jehož se domáhal vedlejší účastník jako žalobce vůči stěžovatelce jako žalované. Sporná parcela představuje úzký pás na hranici pozemků vedlejšího účastníka a stěžovatelky, její výměra činí 14 m2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2008 č. j. 14 C 75/2007-179 žalobu zamítl, neboť vedlejší účastník nedoložil žádný právní titul, na jehož základě by konkrétně získal vlastnického právo k předmětné nemovitosti, a okresní soud ani neshledal, že by na jeho straně byly splněny podmínky vydržení. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že vedlejší účastník je vlastníkem sporné parcely, a stěžovatelku dále zavázal k úhradě nákladů řízení žalobce i státu (Okresního soudu v Litoměřicích). Krajský soud takto rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci byl k dovolání stěžovatelky zrušen Nejvyšším soudem. V opakovaném odvolacím řízení krajský soud doplnil a zopakoval podstatné důkazy k okolnostem držby a užívání sporného pozemku. Na tomto základě pak potvrdil závěr okresního soudu, že v daném případě nelze mít jednoznačně za to, že vedlejší účastník při nabytí své parcely nabyl rovněž spornou část území, neboť to z nabývacích titulů nevyplývá (podobně jako ani z nabývacích titulů stěžovatelky). Dále však krajský soud shledal, že vedlejší účastník předmětnou parcelu vydržel, a to nejpozději dne 29. 1. 2002. Krajský soud přitom uvedl, že mezi stranami bylo zásadně rozporováno toliko užívání parcely v její přední části, která představuje tzv. uličku mezi domy účastníků, na rozdíl od střední a zadní části parcely, které vedlejší účastník nepochybně držel jako vlastní a užíval. Po provedeném dokazování potom krajský soud shledal, že vedlejší účastník při běžné opatrnosti neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu vlastnické právo k nabytým nemovitostem patří v rozsahu sahajícím až k sousední zdi stěžovatelky, tedy včetně celé sporné parcely. Proti popsanému rozhodnutí krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka podle Nejvyššího soudu napadala především závěry hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, avšak takto nelze přípustnost dovolání založit.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že zejména krajský soud se v napadeném rozhodnutí uchýlil k extrémnímu výkladu vydržení, rozpornému s dosavadní judikaturou i doktrínou. Podle ní na straně vedlejšího účastníka nebyl naplněn ani jeden ze znaků držby, tedy faktické ovládání věci a vůle držitele nakládat s věcí jako s vlastní. Naopak v řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že sporný pozemek - ulička mezi usedlostmi - byl dlouhodobě přístupný stěžovatelce a jejím právním předchůdcům. Skutečnost, že vedlejší účastník sporný pozemek také užíval, neznamená, že je držitelem věcného práva k němu, a nemohla vést k zániku držby stěžovatelky. Nadto ani další chování vedlejšího účastníka až do roku 2006 nezavdávalo pochybnosti o tom, že si je vědom, že není vlastníkem sporné části pozemku. Dále stěžovatelka napadá rozhodnutí krajského soudu i z toho důvodu, že v opakovaném odvolacím řízení měl krajský soud potřebu opakovat a doplnit dokazování provedené okresním soudem, přestože ve svém první rozhodnutí ve věci, následně zrušeném Nejvyšším soudem, skutková zjištění okresního soudu považoval za dostatečná. Stěžovatelka tak má dojem, že krajský soud v opakovaném odvolacím řízení pouze hledal vhodný postup pro to, aby mohl rozhodnout ve prospěch vedlejšího účastníka. Konečně se stěžovatelka domnívá, že v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces bylo i odmítnutí jejího dovolání Nejvyšším soudem, neboť v něm namítala nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v otázce držby a vydržení. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka též navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, respektive zamítnout, neboť neshledal žádný ústavněprávní přesah daného sporu. K odmítnutí dovolání jako nepřípustného pak Nejvyšší soud zdůraznil., že pro posouzení věci byla rozhodující skutková zjištění a při skutkovém stavu, jak jej zjistil krajský soud, je jeho právní posouzení - které jedině může vést k připuštění dovolání - správné. Také Krajský soud v Ústí nad Labem považoval ústavní stížnost za nedůvodnou a dále zcela odkázal na skutečnosti a právní závěry obsažené ve svém napadeném rozsudku.
5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že podle něj nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky v řízení před obecnými soudy a stěžovatelka naopak napadá pouze hodnocení důkazů krajským soudem. Vedlejší účastník považuje obě napadená rozhodnutí za správná, krajský soud podle něj nijak extrémně nevybočil z dosavadní rozhodovací praxe ani se nedopustil tendenčního hodnocení důkazů. Dále vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka pomíjí určité podstatné skutečnosti svědčící pro závěr o jeho vlastnickém právu, a sám poukázal na některá další skutková zjištění podporující uvedený závěr.
6. Na vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka řízení stěžovatelka reagovala replikou, v níž předně poukázala na břemeno tvrzení a břemeno důkazní tížící vedlejšího účastníka jako žalobce s tím, že obtíže při zjišťování skutečné hranice mezi pozemky by měly být vykládány především v jeho neprospěch. Rovněž zdůraznila, že v řízení bylo posuzováno vlastnictví ke spornému pozemku jako celku, nikoliv jen k některé jeho části, a ze skutečnosti, že vedlejší účastník fakticky ovládal jednu část (asi 30 %) sporného pozemku, nelze bez dalšího usuzovat na jeho vlastnické právo k celému spornému pozemku.
7. Ústavní soud dále konstatuje, že dne 16. 11. 2015 a dne 8. 2. 2016 mu byly doručeny dopisy zaslané přímo stěžovatelkou, tj. nikoliv prostřednictvím jejího právního zástupce, v nichž stěžovatelka líčí své vnímání celého sporu s vedlejším účastníkem a jeho souvislostí.
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení i obsah spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 14 C 75/2007, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
11. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především nesouhlasí se skutkovými závěry krajského soudu, jeho hodnocením důkazů a následně učiněnými právními závěry. Její argumentace však fakticky postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatelky nesvědčí. Ústavní soud zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Krajský soud provedl dokazování zcela v souladu se zákonem; podle občanského právního řádu totiž odvolací soud musí vždy zopakovat již provedené důkazy, pokud z nich míní vyvodit jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, a rovněž může doplnit dokazování o další navržené důkazy, je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§213 odst. 2 a 4). Nelze tedy krajskému soudu vyčítat, že v opakovaném odvolacím řízení zopakoval a doplnil dokazování, jakož ani to, že se odchýlil od skutkových závěrů okresního soudu, učinil-li tak zákonem předepsaným postupem, což stěžovatelka v zásadě nerozporuje. Dokazování před krajským soudem přitom byla stěžovatelka, respektive její právní zástupce, řádně účastna a stěžovatelka ani netvrdí, že by nemohla podávat důkazní návrhy, jež by podpořily její stanovisko a její tvrzení ve sporu. V řízení tak byla zachována rovnost mezi účastníky, kterýžto závěr nemůže zvrátit ani skutečnost, že následně krajský soud rozhodl ve prospěch vedlejšího účastníka a v neprospěch stěžovatelky. Jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné, srozumitelné a logické odůvodnění, z něhož je patrno, jak byly posouzeny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním krajský soud dospěl a jak je posoudil po právní stránce. Naopak Ústavní soud neshledal žádné extrémní pochybení krajského soudu při hodnocení důkazů a formulaci skutkových závěrů, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit zákonnost postupu a závěrů obecných soudů, ale toliko jejich ústavnost; její meze přitom v daném případě podle Ústavního soudu překročeny nebyly. Tentýž závěr se vztahuje i na napadené usnesení Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud z ústavněprávního pohledu zcela dostatečně odůvodnil nepřípustnost dovolání podaného stěžovatelkou.
13. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, neboť tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu