ECLI:CZ:US:2016:1.US.2488.16.1
sp. zn. I. ÚS 2488/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Bělíka, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Bratčice čp. 137, pobočka Slovákova 279/11, Brno - Veveří, proti rozsudku Nejvyššího soudu z 5. 5. 2016, č. j. 21 Cdo 4255/2014-341 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2013, č. j. 11 Co 601/2013-291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Dále stěžovatel poukazuje na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel jako žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 520.345 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2004 č. j. 92 E 1203/2004-16 byl proti stěžovateli jako povinnému nařízen k uspokojení pohledávky žalovaného (jako oprávněného) výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky ve výši 396.322,60 Kč s 3% úrokem od 28. 6. 1994 do zaplacení, kterou stěžovatel má podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2004 č. j. 24 Cm 289/94-256 za dlužníkem OKD, Ostravsko - karvinské koksovny, a.s. (nyní OKK Koksovny, a.s.), a že dlužník žalobce OKK Koksovny, a.s. složil dlužnou částku do úschovy soudu. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2012 č. j. 16 C 119/2011-176 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 520.345 Kč, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení zákonných úroků z prodlení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 6. 12. 2013 č. j. 11 Co 601/2013-291 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o 520.345 Kč zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 135.290 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.962 Kč. Odvolací soud poukázal na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010 č. j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162 a dovodil, že žalovaný se nestal věřitelem dlužníka žalobce OKK Koksovny, a.s.; neboť v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2004 č. j. 92 E 1203/2004-16 mu mohlo vzniknout k přikázané pohledávce toliko tzv. úkojné právo a dlužník žalobce OKK Koksovny, a.s. byl povinen dluh odpovídající této pohledávce splnit žalovanému, jakmile se stal splatným. Povinnosti, které zákon ukládá dlužníku povinného (poddlužníku) při provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky ve smyslu ustanovení §312 a násl. občanského soudního řádu, není možné splnit tím, že poddlužník výkonem rozhodnutí postiženou pohledávku složí do úschovy u soudu; v případě, že by poddlužník dluh odpovídající pohledávce přikázané oprávněnému složil do úschovy u soudu, není tím - i kdyby soud takovou úschovu přijal - dotčeno tzv. úkojné právo. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka žalobce OKK Koksovny, a.s.; a že proto stěžovatel jako žalobce není aktivně legitimován domáhat se jeho vydání.
3. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovo dovolání a vysvětlil věc následovně. Vzhledem k tomu, že společnost OKK Koksovny, a.s. složila částku 520.345 Kč do soudní úschovy, protože po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky "nevěděla, kterému z příjemců - věřitelů má dlužnou částku a ke kterému okamžiku plnit, aby se neocitla v prodlení", tedy že nesložila plnění do úschovy soudu v souladu s ustanovením §568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem, měl Okresní soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 99 Sd 191/2004 předmět úschovy vrátit (kdykoliv, i bez návrhu) složiteli; vydal-li však předmět úschovy žalovanému, došlo tím k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti OKK Koksovny, a.s. Není tu významné, že tak učinil na základě pravomocného soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí bylo dodatečně zrušeno a nemůže představovat právní důvod, na základě kterého by žalovanému soudem vydané plnění mohlo náležet, a ani to, že stěžovatel byl "jediným hmotněprávním věřitelem" společnosti OKK Koksovny, a.s., když složení úschovy nemělo soluční účinky a stěžovatel se tedy může domáhat svých práv věřitele (jedině a pouze) vůči dlužníku OKK Koksovny, a.s.
4. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku, a to proto, že s právní argumentací, použitou odvolacím soudem nesouhlasí. Použití právního názoru obecných soudů ve zcela odlišné věci nežli je tento případ, na právní posouzení tohoto případu je podle stěžovatele evidentně porušením ústavně garantovaného zákazu libovůle obecných soudů v rozhodnutí obecných soudů napadených touto ústavní stížností. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že v řízení o dovolání, které podal prostřednictvím svého právního zástupce, byl neodůvodněně a neoprávněně odňat svému zákonnému soudci, když dovolací řízení vedené původně pod sp. zn. 28 Cdo 2145/2014 bylo bezdůvodně a aniž by byl stěžovatel jako dovolatel vyrozuměn, předěleno jinému senátu Nejvyššího soudu ČR, který následně vydal napadené rozhodnutí.
5. Ústavní soud si k otázce dodržení zásady zákonného soudce na Nejvyšším soudě vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud sdělil, že důvod, proč byla věc předána ze soudního oddělení 28 Cdo do oddělení 21 Cdo, není ve sběrném spise podchycen, nicméně z listin ve spisu založených je (bez dalšího) zřejmé, že věc byla zapsána do soudního oddělení 28 Cdo jen v důsledku omylu (chyby) zaměstnankyně podacího oddělení, která zápis provedla, a že ihned po zjištění, že věc správně patří podle specializace rozhodné podle rozvrhu práce ("úschovy") do soudního oddělení 21 Cdo, bylo přidělení změněno a chyba v zapsání věci tak odstraněna.
6. Stěžovatel ve své replice k tomuto vyjádření uvedl, že tvrzení Nejvyššího soudu není věrohodné. Stěžovatel si pro přípravu svého dotazu o tom, zda a kdy Nejvyšší soud rozhodne o návrhu stěžovatele jako dovolatele na vydání usnesení o odkladu vykonatelnosti druhého odstavce výroku I a o odkladu vykonatelnosti výroku II napadeného rozsudku krajského soudu na informačním oddělení Nejvyššího soudu ověřoval, pod jakou spisovou značkou je dovolací řízení vedeno, aby svůj dotaz správně adresoval. Při tomto prověření bylo právnímu zástupci stěžovatele příslušnou soudní úřednicí sděleno, že dovolací řízení je vedeno pod spisovou značkou 28 Cdo 2145/2014 a že spis má u sebe pověřený člen senátu - soudce dovolacího soudu p. JUDr. Jan Eliáš. Teprve k následnému telefonickému dotazu právního zástupce stěžovatele na stav dovolacího řízení mu příslušná pracovnice informační kanceláře Nejvyššího soudu až po 5. 9. 2014 sdělila, že jednací číslo věci bylo změněno a že spis má u sebe nový pověřený soudce p. JUDr. Mojmír Putna, člen senátu 21 Cdo. Náprava tvrzeného "omylu zaměstnankyně podacího oddělení " trvala po dobu nejméně tří měsíců.
7. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
10. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy svá napadená rozhodnutí dostatečně odůvodnily, stěžovateli vysvětlily, jak je třeba správně postupovat a jejich výklad podústavního práva není svévolný či arbitrární. Rovněž vysvětlení Nejvyššího soudu ohledně změny příslušného senátu a soudce, pověřeného věcí se zabývat, není nepřijatelné a stěžovatelova argumentace nikterak neposouvá věc do ústavní roviny.
11. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu