ECLI:CZ:US:2016:1.US.2516.16.1
sp. zn. I. ÚS 2516/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Michale Vogelem, advokátem, se sídlem Sokolovské nám. 1, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 0 Nt 3214/2016-9 ze dne 20. 5. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č. j. 52 To 18/2016-19 ze dne 6. 6. 2016, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená usnesení a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a osobní svobodu. Přitom poukázal na čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl v roce 2012 odsouzen za zvlášť závažný zločin prodeje a přechovávání psychotropní látky ve velkém rozsahu k sedmi letům odnětí svobody. Dne 2. 10. 2015 byl stěžovatel podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba tři roky.
3. Dne 28. 4. 2016 byl stěžovatel zastaven policií, která u něj našla pervitin v šesti sáčcích dohromady s 4,77 g účinné látky, dva prázdné sáčky, peněženku s 47 807 Kč v hotovosti, digitální váhu se zbytky metamfetaminu a efedrinu a plastovou lžičku se zbytky metamfetaminu. Stěžovatel byl obviněn z přechovávání psychotropní látky v množství větším než malé (§284 odst. 2 trestního zákoníku).
4. Napadeným usnesením Okresní soud v Jablonci nad Nisou vzal stěžovatele do vazby z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu (předstižná vazba), neboť se stěžovatel krátce po svém propuštění z výkonu trestu dopustil druhově shodné trestné činnosti, za kterou byl v roce 2012 odsouzen. Předchozí odsouzení tedy na chování stěžovatele nemělo žádný vliv. Soud s ohledem na typově shodnou trestnou činnost stěžovatele v minulosti vyhodnotil jako nevěrohodné tvrzení stěžovatele, že nevěděl, že držení takového množství drogy je již trestné.
5. Krajský soud napadeným usnesením fakticky potvrdil rozhodnutí okresního soudu, pouze výrok doplnil o odkaz na §68 odst. 1, odst. 3 písm. e) trestního řádu, podle kterého lze do vazby vzít i osobu, která je stíhána pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, pokud byl za takovou trestnou činnost v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Krajský soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu, že je dán důvod předstižné vazby, neboť u stěžovatele nejde o ojedinělé vybočení z jinak řádného způsobu života. Naopak stěžovatel byl v minulosti devětkrát soudně trestán a existuje tedy důvodná obava, že bude předmětnou trestnou činnost opakovat.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě je vazba nepřiměřená a nedůvodná. Uvedl, že se mylně domníval, že pro vlastní potřebu může držet až 10 g pervitinu. Stěžovatel také vysvětluje původ hotovosti, která byla u něj nalezena tak, že má jít o úspory jeho a jeho družky. Podle stěžovatele soudy nemají žádné důkazy, že u něj nalezený pervitin byl určen k prodeji.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu se základními právy stěžovatele (viz nález sp. zn. I. ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015, body 24-25).
8. Vazební rozhodnutí musí být také řádně odůvodněna a nepostačuje pouze "povšechné a obecné" odůvodnění. Z odůvodnění musí být naopak zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [viz nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241) a odkazy tam uvedené].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí těmto ústavním požadavkům dostála. Obecné soudy existenci vazebních důvodů u stěžovatele řádným a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Napadená usnesení jsou založena na konkrétním posouzení osoby stěžovatele, který je podezřelý ze spáchání typově shodného trestného činu v době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů o tom, že s ohledem na trestní minulost stěžovatele existuje důvodná obava, že bude v páchání trestné činnosti pokračovat, za svévolná, či nepravděpodobná.
10. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že k aplikaci §68 odst. 3, který obsahuje výjimky ze zákazu vzetí do vazby osob, které jsou stíhány za méně závažnou trestnou činnost, je nutno přistupovat uvážlivě a vykládat je restriktivně [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1770/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 181/47 SbNU 391)]. Ústavní soud se však nedomnívá, že v tomto případě je uvalení vazby nepřiměřeným opatřením. V tomto ohledu je také podstatné, že stěžovateli reálně hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť byl v minulosti již devětkrát odsouzen za trestný čin, a to i za typově obdobnou trestnou činnost.
11. Co se týče poukazu stěžovatele na nález sp. zn. IV. ÚS 1770/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 181/47 SbNU 391), do té míry, že §68 odst. 3 písm. e) má umožňovat uvalení vazby, jen pokud obviněný
pokračuje v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, tak je nutno uvést, že toto pravidlo již není aplikovatelné, neboť od té doby došlo k novelizaci §68 odst. 3 písm. e). Podle znění, ke kterému se tehdy vyjadřoval Ústavní soud, bylo možno vzít do vazby pouze osobu, která pokračovala v trestné činnosti, pro niž byla stíhána. Podle současného znění tohoto ustanovení je tato výjimka rozšířena i na opakování trestné činnosti, pokud byl obviněný za takovou trestnou činnost v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
12. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu