ECLI:CZ:US:2016:1.US.2556.15.1
sp. zn. I. ÚS 2556/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 7 Tdo 669/2015-19, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. 4 To 337/2014 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. září 2014 č. j. 10 T 107/2014-393, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. srpna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. 4 To 337/2014 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. září 2014 č. j. 10 T 107/2014-393 pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu, zakotvenou v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a dále v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně podané odvolání jako nedůvodné zamítl.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil zejména provedené důkazní řízení ve věci rozhodujícími soudy, a to jak rozsah provedeného dokazování, postup při provádění důkazů, tak i hodnocení důkazů. Dále namítal porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel má za to, že poškozená jeho trestní stíhání důkladně a dlouhodobě připravovala, o čemž svědčí i e-maily pocházející z doby před započetím trestního stíhání a z doby kdy bylo trestní stíhání prováděno a kdy se stěžovatel nacházel ve vazbě. Soud přitom tyto důkazy nepřipustil, stejně jako další důkazy navrhované stěžovatelem. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 802/2002; N 58/33 SbNU 89.
6. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 7 Tdo 669/2015-19 v ústavní stížnosti nenavrhoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citoval a jeho argumentace směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
9. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že soud prvního stupně náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností kvalifikoval jednání stěžovatele jako přečin týrání osoby žijící ve společném bydlení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč neprovedl důkaz emailové korespondence, která byla získána proti vůli poškozené. V řízení byla vyslechnuta řada svědků a byly rovněž vypracovány tři znalecké posudky, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z oboru zdravotnictví psychologie a konečně konzultační znalecký posudek z oboru zdravotnictví psychiatrie.
12. Odvolací soud na základě podaného odvolání stěžovatele přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině napadeného rozsudku, jakož i navazujícího výroku o trestu. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že v hodnocení důkazů neshledal žádné rozpory či nelogičnosti, skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pokládá za správná, mající oporu v provedeném dokazování. Ze správně zjištěného skutkového stavu pak soud prvního stupně vyvodil i odpovídající závěry právní. Odvolací soud ověřil, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 trestního řádu a provedené důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá §2 odst. 6 trestního řádu.
13. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že stěžovatel uvedl ve svém dovolání pouze skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. K námitce stěžovatele týkající se porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud podotkl, že je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících na nesprávném hmotně právním posouzení.
14. Pokud stěžovatel namítal, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména e-mailovou korespondenci, k tomu odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud vysvětlil, proč tak neučinil. Odvolací soud nepovažoval za nutné doplnit dokazování prováděním jakéhokoliv jiného důkazu, tedy ani návrhem na vyžádání si emailové korespondence od osob svědků či vypracováním revizního znaleckého posudku. Nejedná se tedy o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně předmětnou emailovou komunikaci založil do spisového materiálu, k důkazu ji neprovedl a své stanovisko pak řádně zdůvodnil. Odvolací soud přitom neshledal v provedeném řízení žádné podstatné vady, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku soudu prvního stupně.
15. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
16. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení tvrzeného základního práva, zaručeného ústavním pořádkem.
17. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu