ECLI:CZ:US:2016:1.US.2559.16.1
sp. zn. I. ÚS 2559/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Univerzity Palackého v Olomouci, IČ: 61989592, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, právně zastoupené Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Vozovce 333/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. Ncp 231/2016-32 a na zrušení části §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Mgr. Jana Lošťáka, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto usnesením bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále navrhla zrušení §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v těchto částech: v první větě ve slovech: "svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo" a za slovy "Nejvyšší soud" ve slovech "jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu.", dále ve třetí větě ve slovech: "Vrchní soud" a dále ve znaméncích začátek a konec závorky před a za slovy "Nejvyšší soud".
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatelka účastní jako žalovaná.
3. Dne 30. 11. 2015 byla u Městského soudu v Praze proti stěžovatelce podána žaloba, kterou se vedlejší účastník na základě uzavřené Smlouvy o poskytnutí práv k užitnému vzoru a servisních služeb (dále jen "smlouva") domáhá zaplacení částky 840 750 Kč (ušlý zisk a odměna) s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 270 435 Kč. Předmětem smlouvy, kterou vedlejší účastník uzavřel dne 12. 1. 2009 se stěžovatelkou, je poskytnutí práv k užitnému vzoru s názvem "přenosový systém pro realizaci vysokorychlostní bezdrátové Ethernetové sítě" a rovněž poskytnutí servisních služeb k danému systému.
4. Stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě vznesla námitku věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze, přičemž věc měla být podle ní projednána a rozhodnuta Okresním soudem v Olomouci. Odkazovala zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2014 č. j. Ncp 1152/2014-44, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí žaloby stěžovatelky o určení platnosti smlouvy, je příslušný Okresní soud v Olomouci. Stejně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 12. 2014 č. j. Ncp 1148/2014-66 i v případě návrhu na nařízení předběžného opatření, kde určil příslušným opět Okresní soud v Olomouci, přičemž věcnou nepříslušnost vyslovil sám okresní soud.
5. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2016 č. j. Ncp 231/2016-32 určil, že v dané věci jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a to podle §9 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu, neboť se jedná o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví. Dále uvedl, že ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (zvláštní úprava působnosti soudu ve věcech průmyslového vlastnictví), obsahuje speciální úpravu ve věci ochrany práv z průmyslového vlastnictví, podle níž je výlučně příslušným Městský soud v Praze.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její základní právo, a to právo na spravedlivý proces, na zákonného soudce a na předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci.
7. Stěžovatelka v první řadě uvádí, že nyní projednávaná věc nesplňuje předpoklady věcné příslušnosti krajských soudů. Podle jejího názoru se nejedná o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví, ale naopak jde o občanské soudní řízení v obchodním sporu, jelikož se jedná o obchodní smlouvu, která pouze okrajově upravovala pro předmět sporu nerozhodnou licenci. Je přesvědčena, že předmětná právní věc nespadá pod ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č.221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, a tudíž nemá být projednávána a rozhodována Městským soudem v Praze, ale Okresním soudem v Olomouci. Vrchní soud v Praze podle jejího názoru svým usnesením chybně určil věcnou příslušnost, a ačkoliv šlo o případ skutkově totožný, rozhodl jinak než jiným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci.
8. V ústavní stížnosti kromě zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, stěžovatelka navrhla zrušení části ustanovení §104a odst. 2 občanského soudního řádu, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
9. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se nejprve zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu, jelikož se nejedná o meritorní rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí procesní. Ústavní soud se již dříve vyjádřil, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto procesnímu rozhodnutí, pokud je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv a svobod (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08).
11. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje princip spojení ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani pravomoc výkonu dohledu nad jejich rozhodovací činností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1997 sp. zn. III. ÚS 49/96 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do jejich činnosti pouze tehdy, pokud jsou právní názory obecných soudů v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nebo nelze ani různými způsoby intepretace zjistit jejich odůvodnění, anebo v případě jejich zjevné svévole, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zapříčiňuje porušení základního práva nebo svobody.
12. V nyní posuzované věci nelze konstatovat svévoli ani nesprávný postup při rozhodování Vrchního soudu v Praze.
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem o věcné příslušnosti krajských soudů. Ač se jedná o aplikaci podústavního práva, je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na zákonného soudce. S tvrzením stěžovatelky, že správně mělo být rozhodnuto o příslušnosti okresních soudů, však Ústavní soud nesouhlasí.
14. Ač podle §169 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že vyhotovení usnesení vydaného dle §104a občanského soudního řádu nemusí obsahovat odůvodnění, je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zdůvodněno. Konkrétně z něj vyplývá, že stěžovatelka namítala nedostatek věcné příslušnosti, neboť nyní projednávaný spor se týká nároků z porušení údajně platné obchodněprávní smlouvy, avšak nikoliv pouze co do porušení upravujícího povinnost využít licenci, ale i co do porušení jiných ujednání. Podle jejího přesvědčení jde o spor, který nespadá pod ustanovení §9 odst. 2 občanského soudního řádu, a proto není založena věcná příslušnost krajských soudů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že Vrchní soud v Praze rozhodl nikoliv pouze podle §9 občanského soudního řádu, nýbrž i podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, a podle §39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž je v nyní projednávané věci založena výlučná příslušnost Městského soudu v Praze. Je tedy zřejmé, že Vrchní soud v Praze se přiklonil k tvrzení vedlejšího účastníka, že ostatní části smlouvy jsou od licenčního ujednání fakticky neoddělitelné. Vrchní soud v Praze se tak řádně vypořádal jak s argumenty stěžovatelky, tak i vyjádřením vedlejšího účastníka. Z pohledu ústavních požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí nelze napadenému usnesení nic vytknout. Rovněž nelze zohlednit tvrzení stěžovatelky, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve skutkově totožné věci jinak, neboť se jedná o rozhodnutí vydané v jiném řízení o jiném návrhu.
IV.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze svým postupem nezasáhl do stěžovatelčiných práv na zákonného soudce dle čl. 38 odst. Listiny, ani do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení části ustanovení §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu