ECLI:CZ:US:2016:1.US.2675.16.1
sp. zn. I. ÚS 2675/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. S., právně zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou Ph.D., advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. 5. 2016 č. j. 27 Co 96/2016-1881 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 1. 2016 č. j. 0P 159/2014-1771, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Návrhem podaným u Okresního soudu v Chrudimi se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §877 o. z., kterým by soud určil, že nezletilý D. je dnem 1. 9. 2015 žákem Deutsche Schule Prague. Nalézací soud návrh stěžovatele zamítl, a to s argumentací, že je třeba sledovat především zájem dítěte, který je a měl by být i pro rodiče zájmem primárním. V řízení bylo prokázáno, že nezletilý byl svěřen do péče matky, s níž žije v B. V době rozhodování soudu byl nezletilý žákem první třídy Základní školy v P. Otcem navrhovaná škola je vzdálena od jeho bydliště cca 100 km (v porovnání se současnou školou vzdálenou cca 13 km). Soud prvního stupně se dále zabýval vztahem nezletilého k současné škole a na základě výpovědi obou rodičů uzavřel, že dítě je ve škole šťastné, do školy se těší, má výborný prospěch, má zde kamarády. Nezletilý současně navštěvuje kurz němčiny při Goethe institutu.
Se závěry soudu prvního stupně se stěžovatel neztotožnil a podal si odvolání, v němž uvedl, že v zájmu nezletilých dětí a kvůli možnosti kontaktu s nimi, se přestěhoval do Pardubic a změnil zaměstnání tak, že je schopen vykonávat práci v převážné míře z domova, tedy z Pardubic. Nalézací soud podle názoru stěžovatele dostatečně nezohlednil skutečné potřeby nezletilého, který má jak české, tak i německé státní občanství. Za současného stavu není dostatečně rozvíjena jeho znalost německého jazyka. Intenzivní výukou jazyka by se zvýšila možnost dítěte studovat později v zahraničí. K přílišné vzdálenosti mezi školou a trvalým bydlištěm nezletilého stěžovatel uvedl, že je ochoten denně zajišťovat jeho dopravu do školy a zpět do místa bydliště.
Krajský soud odvolání stěžovatele nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že nezletilý je dítětem útlého věku a v podstatě u něj nepřichází v úvahu, aby bylo v souvislosti s docházkou do základní školy vystaveno každodennímu cestování na vzdálenost větší než 100 km při jedné cestě. Dojíždění do školy na tuto vzdálenost považoval soud za nepříznivý zásah do zájmů dítěte.
Dle předmětné ústavní stížnosti byly v řízení před obecnými soudy stěžovateli upřeny jeho základní práva a svobody. Zejména pak zákaz odnárodňování, resp. právo na národnostní identitu nezletilých dětí. Stejně tak došlo k porušení zákazu diskriminace z důvodu pohlaví, otcovství a státní příslušnosti. Rovněž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení vzájemných práv rodiče a dítěte.
Stěžovatel byl dle jeho názoru fakticky vyloučen z možnosti podílet se na rozhodnutí takového zásadního významu, jakým je volba školského zařízení jeho dítěte.
Tím, že se obecné soudy přiklonily na stranu matky, byl stěžovatel zkrácen na svých rodičovských právech a byl obecnými soudy znevýhodněn z důvodu pohlaví, otcovství a státní příslušnosti. Nerespektováním judikatury Ústavního soudu mělo též dojít k nerespektování principu legitimního očekávání a porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí. To má pak představovat odmítnutí spravedlnosti.
Dále stěžovatel argumentuje tím, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv nezletilých dětí, neboť jim bylo fakticky upřeno právo na národnostní identitu ve smyslu čl. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte. Nezletilé děti jsou státními příslušníky dvou samostatných suverénních evropských států a jedná se tedy o tzv. bilingvní děti. Podle stěžovatele je nezpochybnitelným faktem, že český jazyk není na rozdíl od jazyka německého jazykem světovým. Hovoří s ním pouze zanedbatelné procento světové populace a studium v jednom ze světových jazyků tak může dětem zcela objektivně usnadnit další studium v Německu či jinde v zahraničí. Z přístupu matky je dle stěžovatele zjevné, že nemá zájem na tom, aby se její děti ve vztahu k rodným kořenům otce jakkoli rozvíjely. Z její strany tak dochází u nezletilých dětí k systematickému odnárodňování ve vztahu ke Spolkové republice Německo. Přihlášení nezletilého D. do kurzů německého jazyka v Goethe institutu v P. nelze podle stěžovatele považovat za dostačující, ale toliko účelové. O vhodnosti Deutsche Schule Prag pro studium nezletilého vypovídá též znalecký posudek PhDr. Romana Meletína. Jistý diskomfort způsobený každodenním cestováním do školy bude podle stěžovatele v budoucnu vyvážen v životě nezletilého přínosy, spočívajícími v rozšíření spektra možností. Pro stěžovatele je zarážející, že se obecné soudy přiklonily na stranu matky, v jejíž prospěch provedené důkazy nesprávně a jednostranně hodnotily.
Pokud jde o argument matky stran přílišné vzdálenosti místa bydliště, odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13, podle něhož samotná velká vzdálenost není důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy. Závěrem ústavní stížnosti poukázal stěžovatel na skutečnost, že pokud by byla mezi rodiči realizována střídavá péče, ulehčila by tato skutečnost i každodenní dojíždění nezletilého do školy v Praze.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Do pravomoci soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud také ve své obsáhlé judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, což se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. tr. ř. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14 ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 2626/14 ze dne 30. 9. 2014 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že znalost nejen německého, ale prakticky jakéhokoliv dalšího jazyka, rozšiřuje potenciál dítěte a je pro něj jistě přínosem. Z toho důvodu je třeba jazykové vzdělání u dětí podporovat. Znalost německého jazyka je v rámci Evropského regionu nepochybně hodnotou, jež by mohlo dítě v následujících letech zužitkovat a vytvořit si tak např. lepší možnosti na trhu práce. Nicméně výše uvedené nic nemění na vzdálenosti mezi B. a Prahou. Její každodenní absolvování považuje Ústavní soud, ostatně stejně jako obecné soudy, za faktor, jenž je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 169/16 připomněl, že základním kamenem jeho judikatury v obdobných případech je sledování nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy poměřovaly v předmětném případě potencionální dobra, plynoucí na jedné straně ze studia na Deutsche Schule Prag, oproti negativům, spočívajícím v neoddiskutovatelné cestovní zátěži pro nezletilého. Nutno si přitom uvědomit, že dojíždění v takovém rozsahu by významným způsobem ovlivnilo život dítěte v samotném základu. Dítě by bylo nuceno trávit každý den několik hodin v autě či v jiném dopravním prostředku. Tuto poměrně dlouhou dobu by dítě mohlo využít spíše ke svému dalšímu rozvoji hrou, sportem či prostým setkáváním s kamarády.
Na daný případ nelze nahlížet jen z toho úhlu pohledu, co (možná) bude pro dítě nejlepší v budoucnu, ale (při respektu k jeho osobnosti) zejména, co je pro něj dobré v současné době. Dítě si ze svého dětství neodnáší jen plněním povinností nabyté znalosti a dovednosti, ale celý soubor zážitků a vzpomínek, jež mají na jeho další formování nezanedbatelný vliv. Poměr mezi povinnostmi dítěte a jeho volnočasovými aktivitami, by měl být určitým způsobem vyvážený. Každodenní několikahodinové cestování autem by takovou vyváženost narušilo.
Jednou z hodnot, k níž se Ústavní soud přihlásil ve výše zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 169/16, je šťastné a spokojené dětství dítěte. Z nálezu mimo jiné vyplývá, že v obdobných případech nelze sledovat jen formální výkony nezletilého, ale je nezbytné se zaměřit i na to, za jakou cenu je těchto výsledků dosahováno. Jinými slovy řečeno, je třeba chránit též soukromý život dítěte tak, aby byly zachovány základní atributy dětství.
To, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka řízení, bez dalšího neznamená, že je diskriminován z důvodu pohlaví, otcovství a státní příslušnosti. Dovedením logiky stěžovatele k závěrům ad absurdum, by vyhovění jeho návrhu znamenalo znevýhodnění matky z důvodu pohlaví, mateřství a státní příslušnosti.
Námitka stěžovatele, že u dětí dochází "k systematickému odnárodňování ve vztahu ke Spolkové republice Německo", je zcela nepřípadná. Stěžovatel zde směšuje státní občanství a národnost, což jsou dvě zcela samostatné kategorie, které spolu mohou, ale nemusí, souviset. Na rozdíl od státního občanství (České republiky či Spolkové republiky Německo) je národnost (česká, německá, slovenská apod.) otázkou svobodného rozhodnutí každého člověka (čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z ústavněprávního hlediska není obecným soudům čeho vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu