ECLI:CZ:US:2016:1.US.2729.16.1
sp. zn. I. ÚS 2729/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Milana Teigisera, zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Orlí 18, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 52/2016-84 ze dne 8. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 439/16 ze dne 24. 2. 2016, jež je stěžovateli ostatně známo, vyložil, že stěžovatel v právním vztahu, o který se v tehdy projednávané věci jednalo, vystupoval ve vrchnostenském postavení, tj. vydáním certifikátu vykonával "pravomoc" a nikoliv "subjektivní právo" ve smyslu citovaného stanoviska. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že ačkoliv je autorizovaný inspektor nepochybně soukromou osobou, vykonává v předmětném rozsahu delegovanou veřejnou správu. Podle Ústavního soudu za situace, kdy zákonná úprava předpokládá v zásadě obdobné právní a faktické účinky v případě stavebního povolení, vydávaného stavebním úřadem, a certifikátu autorizovaného inspektora (byť až po oznámení stavebnímu úřadu), přičemž stavební úřad certifikát toliko eviduje a není oprávněn na něj aktivně reagovat jako u ohlášených staveb (srov. §105 a 106 stavebního zákona), není možno dospět k jinému konsekventnímu názoru, než že autorizovaný inspektor vystupuje jako správní úřad, byť pouze v tomto omezeném rozsahu, a tudíž jako orgán veřejné moci sui generis není oprávněn podat návrh Ústavnímu soudu na zahájení řízení, proto také Ústavní soud odmítl stěžovatelův návrh pro neoprávněnost navrhovatele.
Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti uvádí, že za situace, kdy se v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud přiklání ke zcela jiné interpretaci právního vztahu účastníků, než jakou podává Ústavní soud, a to ve prospěch rozhodnutí konfliktního senátu, pak ve věci převažuje zájem na ochraně jeho subjektivních práv než nad jeho veřejnou pravomocí. Ústavní soud však tento úhel pohledu stěžovatele nesdílí, neboť i v nyní řešené věci stěžovatel vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení z pozice autorizovaného inspektora. Stěžovatel sice poukazuje na "jinou interpretaci právního vztahu účastníků" v nyní napadeném rozsudku kasačního soudu, avšak jednak ji nekonkretizuje, jednak především ani neuvádí, v čem tato údajná změna najednou zakládá odlišnost jeho procesního postavení (a nikoli jiných účastníků původního řízení či jiných osob na něm zúčastněných), a tím i možnost podat ústavní stížnost. V obou případech totiž byla předmětem hodnocení správních soudů právní otázka využitelnosti institutu řízení o určení právního vztahu dle §142 správního řádu jako účinné obrany proti certifikátu autorizovaného inspektora, na jehož základě vzniklo stavebníkovi právo stavby, a to namísto správní žaloby.
Postavení stěžovatele jako autorizovaného inspektora je neměnné, v obou případech vystupuje v postavení správního orgánu svého druhu, který vydal příslušný certifikát, lhostejno přitom, zda certifikát stěžovatele (a tím tedy právo stavby) zmíněným postupem zakotveným v §142 správního řádu rozporují vlastníci sousedních nemovitostí stavby, jako je tomu v nyní projednávané věci, anebo jiné stavbou dotčené osoby, jako tomu bylo ve věci řešené usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/16. Vymezení okruhu osob nadaných právem zahájit řízení dle §142 správního řádu totiž nemá sebemenší vliv na samotné vrchnostenské postavení autorizovaného inspektora při vydání certifikátu, a v tom důsledku na jeho nemožnost napadnout právní akty vzešlé z těchto řízení ústavní stížností.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. září 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj