ECLI:CZ:US:2016:1.US.276.16.1
sp. zn. I. ÚS 276/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Jurenky, zastoupeného Mgr. Lucií Červenkovou, advokátkou se sídlem Výhledová 548/3, 152 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2015 č. j. 25 Co 396/2015-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, soudní exekutor Mgr. Marcel Kubiš vedl exekuci ve prospěch stěžovatele (oprávněného) podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 7 Cm 500/2011-27 ze dne 21. 6. 2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 7 Cm 500/2011-132 ze dne 23. 12. 2014. Dne 22. 7. 2015 podal povinný návrh na odklad exekuce, který Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 33 EXE 2029/2015-39 ze dne 11. 8. 2015 zamítl.
K odvolání povinného Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že exekuci odložil do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2014. V rámci uvedeného řízení je totiž stěžovatel trestně stíhán v souvislosti s pravostí listiny, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu. Za těchto okolností lze podle odvolacího soudu usuzovat, že exekuce může být zastavena, pročež jsou splněny podmínky k jejímu odložení podle §54 odst. 6 exekučního řádu.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že se pravostí směnky Městský soud v Praze zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Cm 500/2011, kde shledal podpis povinného pravým. Následně se městský soud v uvedeném řízení vypořádal i s námitkami povinného, mezi něž patřila i námitka, že povinný není výstavcem směnky. Stěžovatel se domnívá, že v nynějším řízení se městský soud nevypořádal s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3042/08 ze dne 18. 2. 2010). Povinný vlastní vinou nevyčerpal prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv v původním řízení poskytoval, což se nyní snaží dohnat v řízení exekučním. To ovšem podle stěžovatele již nelze. Chyby, kterých se povinný dopustil, pak údajně nelze napravovat ani podáním trestního oznámení. Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu mohl povinný dle názoru stěžovatele uplatnit v odvolání, případně v žalobě na obnovu řízení, ani jeden z těchto institutů ale nevyužil. Stěžovatel má konečně za to, že napadeným usnesením je porušována i presumpce neviny.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou stěžovatelových námitek je v zásadě jen nesouhlas s odvolacím soudem ohledně výkladu podústavního práva, konkrétně pak v otázce, za jakých okolností občanský soudní řád a řád exekuční umožňují odložení, případně zastavení exekuce. Ústavní soud ovšem není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z uvedeného vyplývá, že je na obecných soudech, aby posoudily, zda jsou podmínky pro odložení exekuce předpokládané v §54 odst. 6 exekučního řádu v konkrétním případě naplněny. Jen případné excesy, kterých by se obecné soudy při tomto posouzení dopustily, by byly důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. K takovým excesům však v projednávané věci nedošlo.
Podle §54 odst. 6 exekučního řádu může exekuční soud nebo exekutor odložit provedení exekuce, lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena. Exekuci soud zastaví z důvodů, které občanský soudní řád považuje za důvod pro zastavení exekuce (srov. §52 odst. 1 exekučního řádu). Podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že je stěžovatel trestně stíhán v souvislosti s pravostí listiny, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, může vést k tomu, že exekuce bude zastavena. Jinými slovy, dle názoru odvolacího soudu by pravomocný odsuzující rozsudek byl důvodem k zastavení exekuce, a proto je nyní dán důvod k jejímu odložení. Ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (záměrně) nestanoví konkrétní důvody, pro které rozhodnutí nelze vykonat, čímž soudům umožňuje, aby mohly reagovat na rozličné situace, které mohou v průběhu exekučního řízení (výkonu rozhodnutí) nastat. Pokud měl městský soud za to, že pod tyto jiné důvody spadá i dosažení exekučního titulu trestným činem oprávněného, Ústavní soud na tomto závěru neshledává nic protiústavního. To platí tím spíše za situace, kdy v souzené věci došlo pouze k odložení exekuce, které pro stěžovatele nepředstavuje trvalý zásah do práv, nýbrž pouze jejich dočasné omezení. Není ostatně pravda, že by ústavní stížností napadené usnesení bylo v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť naopak odpovídá právnímu názoru Nejvyššího soudu, jak jej vyjádřil v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 ze dne 18. 2. 2010 nebo v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1394/2012 ze dne 19. 2. 2013. Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo nepřímo předmětem přezkumu Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 1941/14 ze dne 21. 8. 2014, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že výklad dovolacího soudu ohledně možnosti zastavení exekuce v případě vady exekučního titulu, jež byl způsoben trestným činem oprávněného, za nějž byl pravomocně odsouzen, je výkladem logickým, ústavně konformním a v právním státě rovněž jediným možným.
Je pravda, že v nyní projednávané věci stěžovatel odsouzen nebyl, avšak právě z toho důvodu nedošlo k zastavení exekuce, nýbrž k jejímu odložení. Právě tato skutečnost pak vyvrací stěžovatelův argument, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na tom, že probíhá trestní řízení. Až konečný výsledek tohoto řízení bude klíčový pro rozhodnutí o tom, zda se bude v exekuci pokračovat, či zda bude zastavena.
Pokud stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3042/08, je možno dodat, že závazné pro všechny orgány i osoby jsou zejména nálezy Ústavního soudu, nikoli usnesení. Nelze navíc přehlížet, že Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech neposuzuje věcnou správnost napadených rozhodnutí (z hlediska podústavního), nýbrž jejich soulad s ústavně zaručenými právy stěžovatelů. Jinými slovy, dané usnesení stanovilo pouze to, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv povinného, pokud byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce. Tento závěr ovšem nevede nutně k tomu, že v případě zastavení (odložení) exekuce by byla porušena základní práva oprávněného.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu