ECLI:CZ:US:2016:1.US.2765.16.2
sp. zn. I. ÚS 2765/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Zdeňka Hanzelky, zastoupeného JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2016 č. j. 22 Cdo 1442/2016-99, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 57 Co 508/2015-61 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. května 2015 č. j. 6 C 85/2015-32, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení a Radky Hanzelkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. srpna 2016, stěžovatel navrhoval podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv, a to práva na spravedlnost a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na přístup k soudu a práva být slyšen v řízení a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práv vlastnických podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Ústavní soud k návrhu stěžovatele svým usnesením ze dne 1. září 2016 č. j. I. ÚS 2765/16-13 odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí do pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 6 C 85/2015 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 25. května 2015 č. j. 6 C 85/2015-32 o vypořádání společného jmění manželů tak, že žalobkyni Radce Hanzelkové (dále jen "vedlejší účastnice řízení") přikázal ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví rozestavěnou stavbu na pozemku parcelní číslo St. X k. ú. Libhošť, a vedlejší účastnici řízení současně zavázal povinností zaplatit zůstatky z úvěrů u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., a to vše až do zaplacení (výrok I.); stěžovateli pak uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na vypořádacím podílu částku 230 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici řízení na nákladech řízení k rukám její zástupkyně částku 56 480 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
4. Proti rozsudku pro uznání stěžovatel podal odvolání, které směřovalo proti výrokům v odstavcích I. až III. a namítal, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly dány podmínky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 57 Co 508/2015-61 rozsudek okresního soudu v odstavcích I. a II. potvrdil (výrok I.), v odstavci III. jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení na nákladech řízení částku 54 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II.), dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 32 444,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok III.). Opravným usnesením ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 57 Co 508/2015-66 pak odvolací soud opravil svůj rozsudek v odstavci II. výroku tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení na nákladech řízení částku 46 748,50 Kč.
5. V následném dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu spatřoval stěžovatel za chybný postup odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně založené na tzv. fikci uznání nároku, když stěžovatel nezaložil spolu s žádostí o odročení jednání do spisu plnou moc své zástupkyně a omluva z jednání tak nebyla dostatečná. Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatele přípustným a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu hrozí závažná újma při neprodleném výkonu rozhodnutí, a to zejména z toho důvodu, že podle jeho názoru nesprávným rozhodnutím ve věci byl připraven o vlastnictví nemovitosti, která byla ve společném jmění manželů a k tomu mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 230 000 Kč, a to bez jakékoliv opory v provedeném dokazování, přičemž stěžovatel namítal, že na tuto částku nemá vedlejší účastnice řízení nárok. Stěžovatel byl dále zavázán povinností k zaplacení nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím v celkové výši 79 193 Kč. Stěžovatel uvedl, že byl od 21. srpna 2015 veden na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a pobíral pouze podporu v nezaměstnanosti. Podpůrčí doba skončila dne 22. ledna 2016. V současné době je zaměstnán s příjmem okolo 12 000 Kč měsíčně. Z uvedených důvodů se nachází v obtížné životní situaci, kdy je zavázán zaplatit vedlejší účastnici řízení částku v celkové výši 309 193 Kč. K tomu stěžovatel uvedl, že přestože byla vedlejší účastnice řízení soudem zavázána hradit zůstatky úvěrů u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., tyto zůstatky nehradí, stěžovatel byl v tomto důsledku opakovaně vyzván k jejich úhradě, a to ve výši 61 175 Kč.
7. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení. Okresní soud v novém Jičíně i Krajský soud v Ostravě ve svých vyjádřeních ze dne 14. října 2016 a 20. října 2016 zcela odkázali na svá rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. listopadu 2016 poukázal na judikaturu Ústavního soudu a rakouského Nejvyššího soudu a uvedl, že i jen běžná obezřetnost měla vést stěžovatele k tomu, že pokud soud informoval o neúčasti jím tvrzené advokátky u přípravného jednání krátce před jeho konáním, ačkoliv je zřejmé, že tvrzené zastoupení muselo trvat delší dobu, měl doklad o zastupování soudu doložit, resp. případně z omluvitelného důvodu odůvodnit také svou neúčast u nařízeného přípravného jednání. Tu však stěžovatel neodůvodnil nijak a k nařízenému přípravnému jednání se bez omluvy nedostavil. Ve svém důsledku tak neúčast stěžovatele u přípravného jednání vychází z jeho jakkoliv neomluvené osobní neúčasti a zcela absentujícího doložení dokladu o zastoupení s osvědčením důvodů neúčasti tvrzené zástupkyně u přípravného jednání. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem, není u Ústavního soudu otevřen úspěšný přezkum stěžovatelových námitek, kterými nevystihl důvod přípustnosti dovolání.
8. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření ze dne 25. října 2016 uvedla, že je to sám stěžovatel, který svým postojem nevyužil svých ústavně zaručených práv a svou liknavostí ve věci vypořádání společného jmění manželů si způsobil následek předpokládaný §114c odst. 6 o. s. ř. Zaneprázdněnost právní zástupkyně, která není konkretizována, není podle názoru vedlejší účastnice řízení důležitým důvodem pro omluvu. K tomu upozornila, že stěžovatel, který obdržel předvolání k přípravnému jednání dne 30. dubna 2015, byl nečinný a až v poledních hodinách v pátek dne 22. května 2015, za situace, kdy jednání bylo nařízeno na pondělí dne 25. května 2015 ve 12:15 hod., podal žádost o změnu termínu jednání. Vedlejší účastnice řízení dále podotkla, že stěžovatel byl v dřívějších soudních řízeních o úpravě poměrů k nezletilým dětem a v trestní věci zastupován advokátem a musel si být proto vědom okolností zastupování v řízeních. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastnice řízení navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud doručil podaná vyjádření stěžovateli, který ve své replice ze dne 23. listopadu 2016, setrval na svým tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti a uvedl, že v žádném případě neměl v úmyslu nijak prodlužovat soudní řízení, pouze ve složité právní věci se snažil získat pomoc ve formě porady o jeho právech a povinnostech respektive ve formě právního zastoupení, když však jeho právní zástupkyně mu tuto nebyla schopna poskytnout, neboť byla časově zaneprázdněna.
10. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i promimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
12. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla "odklizena" bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
13. Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
14. V ústavní stížnosti stěžovatelem namítaný vadný postup okresního soudu je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel tento opravný prostředek využil.
15. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele - k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a proti rozsudku krajského soudu je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod ani pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost v této části splňuje všechny procesní náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že tímto napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014 a pokud stěžovatel v dovolání naznačoval, že soudy postupovaly nesprávně, jestliže dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114c odst. 6 o. s. ř., a tím mu byla odňata možnost jednat před soudem, vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 toliko žaloba pro zmatečnost. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil v předmětné věci otázku přípustnosti dovolání a jeho náležitostí v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Argumentaci uvedenou Nejvyšším soudem považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu