ECLI:CZ:US:2016:1.US.2772.15.1
sp. zn. I. ÚS 2772/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015 č. j. 54 Co 172, 173/2015-251, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva dopravy, Jana Růžičky a MUDr. Jiřího Růžičky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. září 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne10. června 2015 č. j. 54 Co 172, 173/2015 251 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. října 2010 č. j. 13 C 252/2003-197 ve věci žalobců Jana Růžičky a MUDr. Jiřího Růžičky o zaplacení 761 985 Kč s příslušenstvím proti stěžovatelovi a České republice - Ministerstvu dopravy v souvislosti s užíváním staveb, situovaných na pozemcích ve vlastnictví žalobců, rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 67 487,75 Kč s úrokem prodlení (výrok I.), Česká republika - Ministerstvo dopravy je povinna zaplatit každému z žalobců částku 238 988 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), žaloba se vůči stěžovateli co do částky 71 457,25 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců zamítá (výrok III.), žaloba se vůči České republice - Ministerstvo dopravy co do částky 3 059,50 ve vztahu ke každému ze žalobců zamítá (výrok IV.), pokud bylo žalobou na úrocích z prodlení požadováno více, se žaloba zamítá (výrok V.) a dále obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Proti rozsudku obvodního soudu (proti výroku III. co do 44 089,75 Kč pro každého ze žalobců, proti výroku IV. a souvisejícím nákladovým výrokům) podali odvolání oba žalobci. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ohledně částky 44 089,75 Kč tak, že stěžovatel je povinen zaplatit každému ze žalobců 37 094,25 Kč s úrokem z prodlení, jinak ohledně částky 6 995,50 Kč tento výrok potvrdil. Dále ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že Česká republika - Ministerstvo dopravy je povinna zaplatit každému ze žalobců 1 709,50 Kč s úrokem z prodlení jinak ohledně částky 1 350 Kč tento výrok potvrdil. Městský soud současně ve výrocích III. až V. rozhodl o nákladech řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětem jeho ústavní stížnosti je posouzení postupu odvolacího soudu. Stěžovatel má za to, že pokud odvolací soud sám doplnil dokazování a sám rozhodl o částečné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip rovnosti účastníků řízení, neboť bylo stěžovateli znemožněno využít proti rozsudku obvodního soudu řádný opravný prostředek a současně i mimořádný opravný prostředek - dovolání, když částky, ke kterým byla stanovena povinnost úhrady pro každého z žalobců, nepřevyšují 50 000 Kč. Podle názoru stěžovatele neměl odvolací soud o věci rozhodovat, ale věc měl vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně stěžovatel namítal, že odvolací soud o věci rozhodoval až po více jak 4 letech od rozhodnutí soudu prvního stupně. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14.
5. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
7. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku porušení principu rovnosti účastníků řízení. Sama skutečnost, že odvolací soud doplní dokazování a změní rozhodnutí soudu prvního stupně, ještě nemůže vést k závěru o porušení tohoto principu. Podstatné je, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátkou a všichni účastníci měli v řízení rovné podmínky, což bylo v dané věci splněno.
9. K poukazu stěžovatele na skutečnost, že odvolací soud rozhodl o věci až v roce 2015, Ústavní soud připomíná, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatel má za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
10. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, který se týkal rozhodování obecného soudu o vydání pozemku, jehož zastavěnost podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je z hlediska obsahu zákonné výluky sporná, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu