ECLI:CZ:US:2016:1.US.2830.15.1
sp. zn. I. ÚS 2830/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D., zastoupené Mgr. Monikou Landovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. července 2013 č. j. 62 C 53/2012-133, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2014 č. j. 1 Co 36/2014-168 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 30 Cdo 5173/2014-203, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení a Ireny Maškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. září 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. července 2013 č. j. 62 C 53/2012-133 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2014 č. j. 1 Co 36/2014-168 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na rovnost a důstojnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zachování její lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka současně navrhovala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů.
2. Na zpravodajském serveru www.idnes.cz byl dne 6. března 2012 publikován článek týkající se kauzy mediálně známé jako "mačetový útok Nový Bor" s názvem "Bojím se, aby mačetový útok nezametli pod koberec, říká starosta Boru", v němž bylo ocitováno vyjádření vedlejší účastnice řízení, takto matky jednoho z poškozených: "Mám pocit, že se to přesouvá úplně jinam. Najednou se objeví advokátka Samková a učí Romy lhát. Mně je jasné, proč to dělá. Chce se na tom zviditelnit a vrátit se do Parlamentu. Je to od ní politika a ta do toho nepatří". Na základě žaloby podané stěžovatelkou proti vedlejší účastnici řízení na ochranu osobnosti Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu, aby vedlejší účastnice řízení zaslala stěžovatelce písemnou omluvu a zajistila její uveřejnění, zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů soudního řízení 27 202,76 Kč (výrok II.).
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 36 342 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 012 Kč (výrok II.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 20. května 2015 č. j. 30 Cdo 5173/2014-203 jako nepřípustné (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že požadovala omluvu za výrok, který podle jejího názoru zasáhl do jejích osobnostních práv. Veřejné nařknutí ze zneužívání vztahu mezi advokátem a klientem je podle tvrzení stěžovatelky jedno z nejhorších obvinění, které může být proti advokátovi vzneseno. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy tím, že zvolily přístup, který nepřípustně změnil význam hodnoceného výroku (napadený výrok byl rozdělen do tří částí a každá z nich byla posuzována samostatně), došlo ke zhoršení postavení stěžovatelky ve sporu. Dále stěžovatelka namítala porušení principu proporcionality základního práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu tím, že právu na svobodu projevu byla bezdůvodně dána přednost před právem na ochranu osobnosti. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. února 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97 (N 17/10 SbNU 113), ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), ze dne 29. února 2008 sp. zn. II. ÚS 2268/07 (N 45/48 SbNU 527), ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41) a ze dne 7. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353).
6. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 30 Cdo 5173/2014-203, v ústavní stížnosti nenavrhovala. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citovala a její argumentace směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejich práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska porušení tvrzených základních práv stěžovatelky a po zvážení všech konkrétních okolností tohoto případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
9. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
10. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy odvolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
11. Ústavní soud v posuzované věci neshledal ani porušení principu proporcionality. Nutnost zachování proporcionality při zásazích do základních práv vyplývá z ústavního pořádku, zejména z čl. 4 Listiny, a byla již dostatečně vymezena judikaturou Ústavního soudu. Jak bylo ověřeno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy při posuzování střetu dvou základních práv, konkrétně práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 15. března 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03; N 57/36 SbNU 605, na který odvolací soud poukázal) dovodily, "...že osoby činné ve veřejném životě, popř. osobnosti obecně známé, a tou stěžovatelka zejména v předmětné době byla, mají snadnější přístup k médiím a mají tak i snadnější možnost vyvrátit to, co samy považují za smyšlenky, kdy v takovýchto případech by mocenský zásah do svobody projevu měl přijít pouze subsidiárně, kdy újmu nelze napravit jinak". K tomu odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, že stěžovatelka již sama zvolila prostředek obrany proti vedlejší účastnici řízení tím, že na ni, bezprostředně po vyjití předmětného článku, podala trestní oznámení pro podezření z přečinu pomluvy a dále, že stěžovatelka prostřednictvím médií, a to článku uveřejněném na serveru idnes.cz popřela pravdivost výroku o "učení lhaní Romů" a současně informovala veřejnost, že na vedlejší účastnici řízení podala trestní oznámení. Stěžovatelka tak sama reagovala na uveřejnění tvrzení. Současně bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že stěžovatelka předmětný výrok přesně tak, jak byl uveřejněn, neuvedla, a to přesto, že se s ním zásadě ztotožnila (srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud odpovědnost vedlejší účastnice řízení podle §13 občanského zákoníku tedy neshledal.
12. Při posuzování porušení práva na ochranu osobnosti je důležitým aspektem to, aby odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti. Soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku potvrdil skutková zjištění soudu prvního stupně i z nich vyvozené závěry, řádně přezkoumal reálnou míru dotčení práv stěžovatelky a Ústavní soud po zvážení všech relevantních skutečností dovodil, že závěry učiněné odvolacím soudem v souvislosti s právem stěžovatelky na ochranu osobnosti splňují požadavek proporcionality a nelze je tedy označit za protiústavní.
13. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
15. Jde-li o návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů, pak tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí sami. K postupu podle odst. 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod. Ústavní soud přitom v případě stěžovatelky neshledal důvod ani pro postup dle §83 zákona o Ústavním soudu, a to se zřetelem k odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu