ECLI:CZ:US:2016:1.US.2863.15.1
sp. zn. I. ÚS 2863/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Jiřice, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem, se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015 č. j. 12 To 374/2015-38 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 7. 2015 č. j. 2 Nt 1229/2015-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, a to pro porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly o žádosti stěžovatele jako odsouzeného o přeřazení do věznice s mírnějším režimem dle §57 odst. 2 a 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Okresní soud v Nymburce stěžovatelovu žádost zamítl, neboť shledal, že účelu trestu bude u stěžovatele nejlépe dosaženo i nadále ve věznici s ostrahou, neboť sice stěžovatel byl ve výkonu trestu dvakrát kázeňsky odměněn a kázeňsky potrestán nebyl, nicméně je ve výkonu trestu pro velmi závažnou trestnou činnost. Následná stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu byla napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze zamítnuta jako nedůvodná, neboť se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu. Krajský soud přitom vzal v úvahu pozitivní hodnocení výchovné komise věznice, které podle něj svědčí o tom, že si stěžovatel asi počal uvědomovat následky své trestněprávní minulosti a snaží se o svoji nápravu; na druhou stranu ovšem podle krajského soudu dosavadní plnění povinností stěžovatelem není natolik přesvědčivé, aby jeho žádosti mohlo být vyhověno. Zároveň však krajský soud zdůraznil, že vzhledem ke změně postoje stěžovatele v průběhu výkonu trestu nelze vyloučit, že pokud tento setrvá v pozitivním trendu svého chování a plnění svých povinností, jeho žádosti může být napříště vyhověno.
3. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní. Okresnímu soudu vytýká, že nezohlednil některé rozhodné důkazy a skutečnosti, které stěžovatel ve prospěch své žádosti uváděl, a neodůvodnil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Zejména pak se okresní soud dostatečně nezabýval hodnocením chování stěžovatele, což je při rozhodování o přeřazení do věznice s mírnějším režimem klíčové, ale svůj závěr opřel pouze o skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen pro velmi závažnou trestnou činnost. Takovou argumentací navíc okresní soud porušil zásadu ne bis in idem, neboť je nepřípustné, aby činy, pro něž byl stěžovatel již pravomocně odsouzen, byly důvodem pro zamítnutí žádosti o přeřazení do věznice s mírnějším režimem. Pochybení okresního soudu potom nenapravil ani krajský soud, který se naopak napadeným usnesením okresního soudu zabýval jen povrchně a náležitě jej nepřezkoumal. Stěžovatel dále považuje za nezákonný postup krajského soudu, který de facto doplnil argumentaci a zhodnocení důkazů, které chyběly v rozhodnutí okresního soudu.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní stížnost se týká problematiky přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem ve smyslu §57 odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní soud se k tomuto institutu ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyjádřil, přičemž zdůraznil, že v takových případech jde vlastně o rozhodování o trestu, které náleží výlučně do pravomoci soudů [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nicméně samotné přeřazení do věznice s mírnějším režimem je institutem nenárokovým a posouzení splnění zákonných podmínek pro přeřazení je plně věcí soudcovské úvahy; obecný soud však svou úvahu musí náležitě odůvodnit. Nepřísluší tedy Ústavnímu soudu, aby po skutkové stránce přezkoumával, zda takové přeřazení je v konkrétním případě vhodné k dosažení nápravy odsouzeného, a ke zrušení rozhodnutí o změně výkonu trestu vydaného dle §324 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, Ústavním soudem by mohlo dojít jen v případě flagrantního porušení procesních práv a zřejmé svévole obecného soudu při posuzování žádosti odsouzeného o přeřazení do věznice s mírnějším režimem (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 745/06 ze dne 26. 4. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 54/09 ze dne 8. 9. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1946/12 ze dne 18. 6. 2013).
7. Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodování o přeřazení odsouzeného do jiného typu věznice sice plynou určité požadavky i z ústavního pořádku České republiky, obecně je však přezkum Ústavního soudu v těchto případech poměrně omezený. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud neshledal, že by došlo k flagrantnímu porušení stěžovatelových procesních práv ani ke zřejmé svévoli obecných soudů. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že při posuzování ústavní stížností vnímá řízení před obecnými soudy zásadně jako celek, tudíž zpravidla nelze mít za protiústavní situaci, kdy soud vyšší instance svým postupem či rozhodnutím zhojí určitý nedostatek v postupu či rozhodnutí soudu nižší instance. V projednávaném případě přitom z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že při posuzování stěžovatelovy žádosti o přeřazení do věznice s mírnějším režimem byly zohledněny všechny podstatné okolnosti, zejména pak chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu, včetně jeho účasti na bohoslužbách, vzdělávacích seminářích a kroužcích či skupinové terapii, na což stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti. Závěry krajského soudu naopak nejsou vůbec založeny na předchozí stěžovatelově trestné činnosti, tudíž stížností námitka porušení zásady ne bis in idem je v daném případě zcela neopodstatněná. Ústavní soud naopak zdůrazňuje závěr krajského soudu, který sice při nynějším rozhodování nebyl přesvědčen o splnění podmínek pro přeřazení stěžovatele do mírnějšího typu věznice, nicméně dodal, že do budoucna nelze vyloučit vyhovění stěžovatelově žádosti o přeřazení, pokud tento setrvá v pozitivním trendu svého chování a plnění svých povinností.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele ani ústavní principy trestního řízení, tudíž podanou ústavní stížnost bylo namístě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu