ECLI:CZ:US:2016:1.US.2866.16.1
sp. zn. I. ÚS 2866/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti FOKR Czech s. r. o., se sídlem Havlíčkova 234/1, Valašské Meziříčí, IČ: 25873580, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 47 Nc 6407/2008-530 ze dne 2. 3. 2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 305/2015-573 ze dne 29. 6. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 42/2016-626 ze dne 21. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 47 Nc 6407/2008-530 ze dne 2. 3. 2015 byla zastavena exekuce nařízená rozhodnutím téhož soudu ze dne 11. 8. 2008 proti MILNEA, státní podnik v likvidaci. K odvolání stěžovatelky jakožto oprávněné Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 40 Co 305/2015-573 ze dne 29. 6. 2015 následně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Obecné soudy vycházely shodně ze skutečnosti, že rozhodčí nález rozhodce M. M. ze dne 23. 1. 2006, jenž představoval v dané věci exekuční titul, byl vydán v důsledku spáchání trestného činu rozhodce, za který byl rozhodce s dalšími osobami pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 3/2010 ze dne 19. 10. 2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 22/2013 ze dne 24. 9. 2013. Na podkladě řečeného obecné soudy dospěly k závěru o naplnění podmínek pro zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti dle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť exekuční titul vydaný za okolností kvalifikovaných jako pokus trestného činu spočívajícího ve zvlášť závažném zločinu podvodu nelze vykonat. Podle odvolacího soudu by opačný postup znamenal popření základních principů právního státu. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1394/2012 ze dne 19. 2. 2013.
Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které ovšem Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 42/2016-626 ze dne 21. 6. 2016 odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud shledal závěry krajského soudu v souladu se svou ustálenou judikaturou, od níž se nehodlal odklonit.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítla porušení svého práva na spravedlivý proces, a to pro extrémní nesoulad skutkových zjištění obecných soudů s provedenými důkazy, svévoli soudní moci a absenci řádného odůvodnění vydaných rozhodnutí. Konkrétně závěry soudu prvního a druhého stupně stěžovatelka označila za zjevně zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť operují s nesprávně vymezeným okruhem odsouzených za jednání související s předmětnou kauzou. Zpochybňovala rovněž odkazy Nejvyššího soudu na judikaturu dovozující neexistenci platební povinnosti v případě padělané směnky. Dovolací soud podle ní přehlédl, že závazek povinné nevznikl na základě rozhodčího nálezu, nýbrž její povinnost plnit vyplývá z hmotného práva (jde o nárok na náhradu škody). Rozhodčí nález nemá v tomto případě konstitutivní, nýbrž jen deklaratorní účinky. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytkla, že se nevyjádřil k jejím námitkám a vzneseným právním otázkám a odepřel jí tak věcný přezkum přípustného dovolání. Obecné soudy dle mínění stěžovatelky nadto porušily ústavní zásadu, že státní moc lze uplatit jen na základě zákona, v jeho mezích a při šetření základních práv a svobod. Stěžovatelka dovozovala, že exekuční soud byl veden myšlenkou "účel světí prostředky" a zaslepen tím, že nelze strpět provedení exekuce na základě rozhodnutí získaného trestným činem. Pominul však, že přímo na tuto situaci procesní právo myslí, a i v tomto případě ponechává aktivitu na účastníkovi řízení, kterému poskytuje účinný procesní institut k nápravě v podobě žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení. Pokud povinná zákonem nabídnuté instrumenty procesního práva nevyužila, pak musí nést následky svého nedbalého přístupu v podobě provedení exekuce i na základě takto vadného exekučního titulu.
Ústavní soud zvážil stěžovatelkou předložené námitky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že se obdobným návrhem téže stěžovatelky s téměř shodnou argumentací v minulosti již zabýval, a to pod sp. zn. I. ÚS 2707/16. V usnesení ze dne 30. 8. 2016, jímž byla předmětná stížnost odmítnuta, Ústavní soud shledal, že námitky stěžovatelky představují toliko polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů v rovině práva podústavního a jako takové nejsou způsobilé věc posunout do ústavní roviny. K tomu Ústavní soud dodal, že "výtky drobných nesrovnalostí ze strany stěžovatelky či její požadavek na vypořádání všech (i mimoběžných) námitek neobstojí, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je přesvědčivě odůvodněno a postaveno na ústavně konformních základech."
Jelikož Ústavní soud nemá v nyní projednávané věci žádný důvod se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení jakkoliv odchýlit, nezbylo mu, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu