ECLI:CZ:US:2016:1.US.2900.15.1
sp. zn. I. ÚS 2900/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Josefa Stangla, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, nám. T. G. Masaryka 418/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015 č. j. 25 Cdo 2280/2015-230, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015 č. j. 30 Co 460/2014, 30 Co 461/2014-207 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. října 2013 č. j. 8 C 180/2010-138, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení a Allianz pojišťovny, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. září 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 27. srpna 2010, domáhal zaplacení částky 1 056 800 Kč s příslušenstvím z titulu vedlejší účastnice dosud nevyplaceného pojistného plnění události, kterou byla dopravní nehoda dne 29. srpna 2007. Obvodní soud rozsudkem ze dne 10. října 2013 č. j. 8 C 180/2010-138 žalobu zamítl, a to z důvodu, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele o tom, že nehodu jakýmkoliv způsobem mohla zavinit i řidička druhého vozidla. Podle závěru učiněného soudem prvního stupně jediným viníkem dopravní nehody byl stěžovatel, což bylo řádně zjištěno i ve správním řízení.
3. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
4. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť námitky proti skutkovým zjištěním nejsou způsobilým dovolacím důvodem a v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil celé důkazní řízení a závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, neakceptovaly návrh na vypracování znaleckého posudku a nesprávně aplikovaly ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, jsou jejich rozhodnutí vadná po skutkové i právní stránce.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, že stěžovatel své důkazní břemeno (že řidička druhého vozidla za tuto škodu odpovídá v důsledku porušení některé ze svých zákonných povinnosti), navzdory poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jehož se mu dostalo při jednání dne 15. května 2012, neunesl. Za tohoto stavu nebylo podle názoru odvolacího soudu na místě doplňovat dokazování znaleckým posudkem, který by se zabýval variantou, že před křižovatkou stál kamion, resp. že zde sice kamion nestál, ale kamiony stály za křižovatkou. Z důvodu, že nebyl dán základ nároku, odvolací soud se již dále pro nadbytečnost blíže nezabýval ani výší uplatněného nároku.
10. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Za situace, kdy soud prvního stupně další návrhy na dokazování zamítl a jejich neprovedení řádně zdůvodnil (srov. str. 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 rozsudku odvolacího soudu), lze uzavřít, že namítané právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.
11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu