ECLI:CZ:US:2016:1.US.2939.16.1
sp. zn. I. ÚS 2939/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 20 Co 432/2015-185 ze dne 16. 2. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 21 Cdo 1980/2016-207 ze dne 26. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 9 C 238/2014-138, uložil žalované České republice - Vězeňské službě ČR povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci 92.150,40 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I tohoto rozsudku) a žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu dalších 70.277,10 Kč s příslušenstvím, okresní soud zamítl (výrok pod bodem II tohoto rozsudku). V řízení před okresním soudem vyšlo najevo, že stěžovatel jako žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody a byl pracovně zařazen do společnosti JUTA a.s. (dále též provozovatel). Dne 19. 4. 2014 při plnění pracovních úkolů na lise utrpěl úraz ruky. Při vkládání dutinky (trubky) za chodu lisu byla zachycena jeho ruka. Žalovaná zaměstnavatelka, která stěžovateli jako zaměstnanci odpovídá za tento pracovní úraz objektivně (§366 zákoníku práce ve znění platném v době úrazu), se podle okresního soudu částečně zprostila své odpovědnosti vůči žalobci (§367 zákoníku práce). Lis byl opatřen koncovým bezpečnostním spínačem. Ten znemožňoval chod lisu při otevřeném horním víku, které zakrývalo vlastní lisovací prostor a znemožňovalo tak přístup do tohoto prostoru. Tento spínač byl v okamžiku úrazu funkční, ale byl vyřazen z provozu. Pokud by bylo prokázáno, že tento bezpečnostní prvek vyřadil z provozu právě žalobce, zprostil by se podle okresního soudu žalovaný své odpovědnosti zcela. To však prokázáno nebylo, proto okresní soud dospěl k závěru, že lze uvažovat toliko o částečném zproštění se odpovědnosti žalovaným. Zároveň okresní soud uzavřel, že příčinou úrazu bylo porušení bezpečnostních pravidel o práci na lisu stěžovatelem. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce co do částky 70.277,10 Kč s příslušenstvím, potvrdil, jinak rozsudek okresního soudu změnil tak, že se zamítá žaloba i v části, v níž okresní soud stěžovateli vyhověl.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání a poukázal na to, že za situace, kdy stěžovatel připouští, že v rozporu s poučením vyřadil bezpečnostní spínač a jednou rukou vkládal do stroje tzv. dutinky, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody srov. právní názor vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1265/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 34, roč. 1997, k otázce poučování zaměstnance a jeho formy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2014 sp. zn. 21/J2do 2886/2013, a k otázce tzv. předvídatelnosti soudního rozhodnutí srov. část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015 a z poslední doby zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. II. US 3339/15] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posuzována jinak.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně nesprávné a zdůrazňuje, že rozhodující příčinou jeho pracovního úrazu byla změna funkce lisu, kterou provedl zaměstnavatel a která spočívala ve výměně poškozené pístnice za jinou a nevyhovující, důsledkem čehož vznikla nutnost vyřazení bezpečnostního spínače a vkládání tzv. dutinky do stroje jeho obsluhou, tedy i stěžovatelem. Sám stěžovatel tento spínač nikdy nevyřadil a o existenci tohoto spínače ani nevěděl, spínač byl vyřazený již v době, kdy stěžovatel na stroji začal pracovat, tj. někdy v únoru 2014. Odvolací soud odmítl též úvahu soudu prvního stupně o fiktivním výdělku stěžovatele po propuštění z výkonu trestu, ačkoliv, s ohledem na jím zjištěné úplné zproštění odpovědnosti, by takováto úvaha mohla být zbytečná. Stěžovatel je však přesvědčen, že tato úvaha soudu prvního stupně je správná, resp., že jinak by průměrný výdělek stěžovatele pro výpočet náhrady škody bylo obtížné až nemožné stanovit a zjistit tak výši ušlého výdělku. Podle stěžovatele jsou závěry Krajského soudu v Hradci Králové i Nejvyššího soudu v krajním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a odpovídajícím právním vyhodnocením. Obě napadená rozhodnutí pak považuje za projev zřejmě libovůle v soudním rozhodování.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
8. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy svá napadená rozhodnutí dostatečně odůvodnily a jejich výklad podústavního práva není svévolný či arbitrární. Rovněž argumentace stěžovatele v jeho ústavní stížnosti se týká skutkových otázek a otázek interpretace podústavního práva a nikterak neposouvá věc do ústavní roviny.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu