ECLI:CZ:US:2016:1.US.2946.15.1
sp. zn. I. ÚS 2946/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Vodní 5178, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. května 2014 č. j. 3 T 203/2013-611, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 31. března 2015 č. j. 6 To 246/2014-812 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015 č. j. 3 Tdo 883/2015-34, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, zaručených v čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplývá následující:
3. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 5. 2014 č. j. 3 T 203/2013 611byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen se zkušební dobou v délce 20 měsíců, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie v trvání 16 měsíců.
4. Proti prvoinstančnímu rozsudku stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 31. 3. 2015 č. j. 6 To 246/2014-812 odvolání zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 29. 7. 2015 č. j. 3 Tdo 883/2015-34 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy skutková zjištění postavily na výpovědi poškozeného kpt. Bc. Stanislava Švábenského. Trestní stíhání bylo zahájeno na základě anonymního podání doplněného nahrávkou soukromého rozhovoru pořízenou v rozporu se zákonem. Podstatu protiprávního jednání soudy dovozují z přátelského rozhovoru mezi stěžovatelem a poškozeným, v němž se stěžovatel v zásadě snažil uklidnit situaci mezi jeho klientem Kolaříkem a panem Čagánkem, na kterého měl poškozený vliv. Ani poškozený však neuvedl, že by jej stěžovatel k něčemu nutil či mu něčím pohrozil. Podle názoru stěžovatele tak nejsou splněny podmínky pro podřazení jeho jednání pod skutkovou podstatu přečinu vydírání. Připomíná, že neplnil pokyny klienta, které by byly v rozporu se zákonem, neboť podání trestního oznámení je legitimní právo každého. Domnívá se, že se orgány činné v trestním řízení snaží kriminalizovat jednání, které probíhalo v rámci soukromoprávních vztahů a měla by být aplikována zásada použití trestněprávní represe jako ultima ratio, čemuž by odpovídala i intenzita porušení. Odvolací soud podle názoru stěžovatele nedostatečně zhodnotil informace plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2014 č. j. 40 T 3/2013-1708 o vztahu stěžovatele a poškozeného. Domnívá se, že soudy důkazy hodnotily v jeho neprospěch.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska souladu s kautelami práva ústavního a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky), a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Ústavní soud konstatuje, že tyto ústavněprávní předpisy nebyly v posuzovaném případě porušeny.
9. Předně je nutné připomenout, že postup orgánů činných v trestním řízení je od okamžiku, kdy se jakýmkoli způsobem dozvědí o protiprávním jednání, veden zásadou oficiality. Pokud policejní orgán obdržel trestní oznámení o podezření ze spáchání přečinu vydírání, byl povinen věc prošetřit (srov. §2 odst. 4 a §158 odst. 1 trestního řádu).
10. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jejich věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi. Ústavní soud shledal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Ohledně podrobností v popisu jednání stěžovatele, lze uvést, že obecné soudy skutečně vyšly předně z výpovědi poškozeného Švábenského, který popsal průběh schůzky se stěžovatelem. Podle jeho tvrzení jej stěžovatel informoval o neshodách mezi jeho klientem Kolaříkem a panem Čagánkem a chtěl po něm, aby Čagánka uklidnil. Dále mu měl stěžovatel sdělit, že pokud jeho požadavku nevyhoví, požaduje po něm jeho klient Kolařík podání trestního oznámení kvůli nákupu vozidla značky Kia poškozeným, které údajně může stěžovatel dokumentovat. K obsahu nahrávky, která byla na schůzce pořízena, soud nepřihlížel. Výpověď poškozeného přitom nestojí osamoceně. Je podporována výpověďmi svědků Bendy, Čagánka, Hampla a Hanáka. Jen na okraj lze připomenout, že ani stěžovatel obsah sdělení poškozeného v ústavní stížnosti nevyvrací a soustředí se spíše na otázku protiprávnosti popsaného jednání.
11. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, odst. 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
12. Posouzením otázky, zda uvedená sdělení stěžovatele svou intenzitou naplňují objektivní stránku přečinu vydírání, se věnoval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí a Ústavní soud jeho závěrům nemá důvod nic vytýkat. Stěžovatel po poškozeném chtěl, aby ze své pozice nějakým způsobem zapůsobil na Radima Čagánka, aby přestal obtěžovat Josefa Kolaříka, a pro případ, že by tak neučinil, měl stěžovatel na poškozeného podat trestní oznámení. Pokud by této žádosti vyhověl, měly se ztratit materiály týkající se nákupu vozidla poškozeného. S ohledem na postavení poškozeného soudy dovodily, že hrozba podáním trestního oznámení spojená s vyšetřováním GIBS, možným dopadem v podobě postavení mimo službu a obtíže v soukromém životě naplňuje znak "pohrůžky jiné těžké újmy" uvedený v ustanovení §175 odst. 1 trestního zákoníku. Úvaze stěžovatele, že podání trestního oznámení je legitimní právo každého a že pokud poškozeného informoval o plánech svého klienta v tomto směru, nejednal protiprávně, lze v obecné rovině přisvědčit. Protiprávním se jednání stěžovatele stalo v momentě, kdy uvedené "informace" použil jako výzvu adresovanou poškozenému, aby učinil něco, co by sám od sebe bez hrozby podání trestního oznámení neučinil. Jak správně uvedl odvolací soud, i kdyby byl přesvědčen o důvodnosti podání trestního oznámení, nemůže být toto jednání prostředkem k tomu, aby si na poškozeném vynucoval, aby něco konal. Pokud snad stěžovatelův klient takto formuloval svůj pokyn vůči němu - svému advokátu - měl jej stěžovatel odmítnout pro rozpor s právním předpisem (srov. §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
13. K námitkám stěžovatele týkajícím se uplatnění trestního práva jako prostředku "ultima ratio" Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost kárná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností kárnou, která by v případě stěžovatele přicházela v úvahu. Stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu vydírání. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele, zejména pro jeho intenzitu, jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu