ECLI:CZ:US:2016:1.US.2980.16.1
sp. zn. I. ÚS 2980/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo Senice na Hané, IČ 00147648, se sídlem Vodní 214, Senice na Hané, zastoupeného JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2016, č. j. 75 Co 142/2016-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se žalobce domáhal po stěžovateli jako žalovaném zaplacení částky 25.410 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že dne 30. 9. 2008 uzavřeli stěžovatel jako pronajímatel s žalobcem jako nájemcem smlouvu o nájmu nebytových prostor ve vlastnictví stěžovatele. Žalobce byl povinen hradit nájemné splatné ve dnech 5. 1., 5. 2. a 5. 3. ve výši 50.820 Kč, přičemž za měsíce duben, říjen a listopad se s ohledem na vedlejší sezónu nájemné nehradilo. Účastníci se dohodli na ukončení nájmu ke dni 31. 3. 2015. Po výzvě žalobce stěžovatel žalobci vrátil část kauce ve výši 74.590 Kč, částku ve výši 25.410 Kč si ponechal. Okresní soud zamítl žalobu o doplacení zbývající částky ve výši 25.410 Kč s úrokem z prodlení a zavázal žalobce zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 17.714 Kč.
3. Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovateli uložil uhradit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím i náhradu nákladů řízení. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že je třeba vykládat uzavřenou nájemní smlouvu podle výkladových pravidel obsažených v §266 obchodního zákoníku, který stanoví, že případné pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Dílčí splátky nájmu nebyly sjednány jako pravidelné (tedy za každý měsíc roku v přesně stanovené výši odpovídající 1/12 celkového ročního nájmu), ale zohledňovaly potřeby žalobce jako nájemce, tedy v prvních třech měsících roku byla splátka zvýšená, v měsících květen až září a prosinec roku pak byla splátka snížená, za měsíce duben, říjen a listopad roku splátka stanovena nebyla. Z uvedeného je evidentní, že mezi účastníky nebylo sjednáno měsíční nájemné, ale nájemné roční s nerovnoměrným placením. Dohoda o způsobu zaplacení ročního nájmu však dle závěru krajského soudu může obstát pouze za situace trvání nájemního vztahu celý rok, neboť právě sezónní využití areálu bylo při dohodě o způsobu zaplacení ročního nájmu zohledňováno a odpovídá to rozložení jednotlivých splátek nájemného. V posuzované věci však byla Smlouva ukončena předčasně dohodou stran k 31. 3. 2015, přičemž stěžovatel již od února 2015 věděl, že žalobce chce nájemní vztah ke dni 31. 3. 2015 ukončit. V dohodě si však účastníci nesjednali postup pro vypořádání vzájemných práv a povinností, za takové situace dle závěru krajského soudu již neobstojí dohoda o zaplacení celkově sjednaného ročního nájmu, neboť není zohledněna sezónnost využití areálu v daném roce a je třeba zohlednit faktickou délku užívání areálu při stanovení, zda ke dni ukončení nájmu měl žalobce či neměl dluh na nájemném, neboť kauci mohl stěžovatel využít i k úhradě dlužného nájemného.
4. Stěžovatel vytýká napadenému rozhodnutí, že krajský soud neochránil vlastnické právo stěžovatele a nad to při posuzování tohoto případu postupoval neuvážlivě a nepečlivě, nehodnotil správně provedené důkazy a nezpracoval řádné odůvodnění svého rozsudku. Ústavní soud by měl shledat, že došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud dostatečně nevyřešil následující otázky: proč praxe - dohoda o hrazení nepravidelných měsíčních splátek - obstoji pouze za situace, kdy nájem trvá celý kalendářní rok; proč soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatel přistoupil na dohodu o ukončení nájmu z dobré vůle a umožnil skončit nájemní vztah bez řádné výpovědní doby, což potvrzuje bezproblémové obchodní vztahy mezi stěžovatelem a jeho nájemcem do března roku 2015; proč soud posoudil, že výše měsíčních splátek nájemného za leden, únor a březen měly vykompenzovat měsíce, kdy splátky hrazeny nebyly, ačkoliv bylo prokázáno, že mimo sezonu nebyly pronajaté prostory využívány.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
8. Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud své napadené rozhodnutí dostatečně odůvodnil a jeho výklad podústavního práva není svévolný či arbitrární. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se pak týká skutkových otázek a otázek interpretace podústavního práva a nikterak neposouvá věc do ústavní roviny.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu