ECLI:CZ:US:2016:1.US.2994.16.1
sp. zn. I. ÚS 2994/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. Ž. a R. M., obou zastoupených JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 330/2016-39 ze dne 25. 5. 2016, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 355/2015-1404 ze dne 7. 10. 2015 a rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 68/2014 ze dne 22. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítali porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 4 T 68/2014, byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku. R. M. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. J. Ž. soud odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Oběma stěžovatelům soud uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Tělocvičné jednotě Sokol Slavkov u Brna (dále jen "TJ Sokol") škodu ve výši 7 379 720 Kč. Trestného činu se stěžovatelé dopustili tím, že před notářem podepsali jako činovníci statutárního orgánu TJ Sokol formou notářského zápisu dohodu o uznání dluhu a dohodu o přímé vykonatelnosti ve věci bezdůvodně vytvořených pohledávek v celkové výši 7 379 720 Kč věřitele J. Ž. za dlužníkem TJ Sokol, čímž současně TJ Sokol zavázali tyto sporné pohledávky uhradit nejpozději do 10. 1. 2011, tj. ve lhůtě pouhých 20 dnů, přestože věděli, že TJ Sokol nedisponuje takovými finančními prostředky, a tuto dohodu o uznání dluhu a přímé vykonatelnosti uzavřeli v rozporu se stanovami České obce sokolské (dále jen "ČOS"). Následně J. Ž. jako věřitel uznanou pohledávku převedl na svého syna, který neprodleně podal návrh na zahájení exekučního řízení k provedení exekuce veškerého majetku TJ Sokol, v důsledku čehož TJ Sokol pozbyla nemovitý majetek, a to sportoviště a rekreační plochy. Proti napadenému rozsudku městského soudu podali oba stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodná napadeným usnesením.
3. Dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Základní otázkou, kterou stěžovatelé učinili předmětem svého nesouhlasu s odsuzujícími rozhodnutími soudů nižších stupňů, bylo, zda pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 trestního zákoníku je "postačující", aby v případě občanských sdružení byla povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek uložena toliko stanovami těchto sdružení, nikoli přímo zákonem o sdružování občanů, který v době trestného jednání obviněných upravoval činnost TJ Sokol (tj. občanského sdružení). Obecné soudy ve svých rozhodnutích dovodily, že obvinění porušili povinnost spravovat majetek TJ Sokol uloženou jim podle zákona. Byť byla tato povinnost vymezena "pouze" ve stanovách ČOS (v čl. 5.3.3.), ty byly vydány v souladu s §3 odst. 3 zákona o sdružování občanů, tedy na základě zákonného zmocnění. Je tedy zřejmé, že povinnost spravovat cizí majetek, jež vyplývá ze stanov ČOS, je povinností uloženou podle zákona.
4. Stěžovatelé namítají porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Toto porušení spatřuji v tom, že jejich jednání posoudily obecné soudy jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku a uložily trest, ačkoliv v jednání stěžovatelů nelze spatřovat žádný trestní čin a tudíž uplatnit trestní zodpovědnost. Obecné soudy tak porušily v ústavněprávní rovině zákaz libovůle, když ústavně nekonformním způsobem vyložily podmínky trestní odpovědnosti obou stěžovatelů ohledně výše uvedeného trestného činu, a to jak z hlediska naplnění formálních stránek tohoto trestného činu, tak i z hlediska znaku společenské škodlivosti. Nelze se proto podle nich ztotožnit se závěry obecných soudů o tom, že stěžovatelé jednali proti ekonomickým zájmům TJ Sokol. Stěžovatelé jsou přesvědčení, že jednali po právu za situace, kdy potvrdili existenci pravdivého a splatného závazku.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
8. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy svá napadená rozhodnutí dostatečně odůvodnily a jejich výklad podústavního práva není svévolný či arbitrární. Argumentace stěžovatelů v jejich ústavní stížnosti se týká skutkových otázek a otázek interpretace podústavního práva a nikterak neposouvá věc do ústavní roviny.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu