ECLI:CZ:US:2016:1.US.3005.15.1
sp. zn. I. ÚS 3005/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyň Kateřiny Šimáčkové a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) o ústavní stížnosti L. S., t. č. Věznice, 507 11 Valdice, zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem, AK se sídlem Čeňka Růžičky 8, 625 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2015 sp. zn. 7 Tdo 400/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. 8 To 90/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2014 sp. zn. 43 T 2/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze po provedeném dokazování rozhodl o vině a trestu sedmi obviněných, kteří se (velmi zjednodušeně vyjádřeno) podíleli na činnosti organizované zločinecké skupiny zaměřené na vytipování bohatých podnikatelů nebo jiných movitých osob s úmyslem vylákat je na různá místa mimo území České republiky, uvěznit a za pomoci násilí je donutit k vydání finančních prostředků v co největší hodnotě nebo ke sdělení způsobu, jakým mohou být finanční prostředky získány, a poté je usmrtit. Jedna z pěti takto vytipovaných osob byla vylákána do Valencie (Španělsko), jedna do Dubaje (SAE) a dvě do Nice (Francie), tři z nich byly zbaveny osobní svobody a násilím donuceny k vydání finančních prostředků či poskytnutí informací potřebných pro uskutečnění peněžní transakce, dva poškození byli zavražděni.
3. Pokud šlo o stěžovatele, Městský soud v Praze ho uznal vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (bod I.), zvlášť závažným zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod II. 1, poškozený Ondřej Tomek), zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3, písm. j) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod II. 3, poškozený Jan B. (jedná se o pseudonym)), pokračujícím zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. h), písm. j.) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod II. 4, poškozený Josef H. (jedná se o pseudonym)), a bod II. 5, poškozený Pavel K. (jedná se o pseudonym)), kterých se dopustil způsobem popsaným ve skutkových větách rozsudku. Za to byl stěžovatel odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, byl mu uložen trest propadnutí majetku, trest propadnutí věci a povinnost, aby společně s dalšími spoluobviněnými zaplatil jmenovaným poškozeným vyčíslenou náhradu škody. Naproti tomu Městský soud v Praze podle ustanovení §226 písm. c) tr. řádu zprostil stěžovatele (a další dva obžalované) obžaloby pro skutek popsaný pod bodem III., právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto zločinu se měl dopustit s dalšími dvěma spoluobžalovanými a jedním dosud neustanoveným spolupachatelem, jako členové organizované zločinecké skupiny, tím, že (zkráceně vyjádřeno) plánovali zmocnit se za použití násilí maleb, o nichž se domnívali, že se jedná o originály od Augusta Renoira a Pabla Picassa, vyvézt je do zahraničí, prodat je a o peníze se rozdělit (poškozený Miroslav Bič).
4. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil ve vztahu k výroku o trestu týkajícího se stěžovatele a sám rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle §140 odst. 3 za použití §54 odst. 3, §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku výjimečný úhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 a §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil též trest propadnutí majetku a trest propadnutí věci specifikované ve výroku rozsudku.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. K námitce, že zproštěním obžaloby ze zločinu loupeže, byl stěžovatel zproštěn celé obžaloby, Nejvyšší soud poukázal na právní závěry soudů nižších stupňů, podle kterých útok popsaný pod bodem III. nebyl spáchán v jednočinném souběhu s jednáním popsaným v bodech I., II.1, II.3, II.4 a II.5 rozsudku Městského soudu v Praze. Samotná skutečnost, že v souvislosti s tímto útokem byli stěžovatel a další obvinění zmíněni jako členové organizované zločinecké skupiny, neměla podle Nejvyššího soudu vliv na závěr o vícečinném souběhu, protože i přes uvedení těchto údajů bylo zřejmé, že je popisován skutek, který je odlišný od skutku, pro který byl stěžovatel uznán vinným, a tyto skutky nelze zaměnit.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval závěru odvolacího a dovolacího soudu o tom, že útok pod bodem III. obžaloby nebyl spáchán v jednočinném souběhu s členstvím v organizované zločinecké skupině, a poukázal na obžalobu i výrok nalézacího soudu, uvozujících skutek tak, že stěžovatel po dohodě s dalšími, "jako členové organizované zločinecké skupiny, ve společném úmyslu, za použití násilí zmocnit se maleb", z čehož lze jednoznačně dovodit provázanost skutku s dalším jednáním spáchaným v jednočinném souběhu s členstvím v organizované zločinecké skupině. S ohledem na totožnost skutku a zásadu obžalovací, promítající se v ustanoveních §180 a §220 tr. řádu, je stěžovatel přesvědčen, že zproštěním obžaloby z tohoto skutku byl zproštěn celé obžaloby. Stěžovatel dále vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že se námitkou spočívající v totožnosti skutku vůbec nezabýval, příslušná část odůvodnění jeho rozsudku, na niž odkázal Nejvyšší soud je podle jeho názoru pouhým rozborem pojmů, který sice řeší, jak měl nalézací soud postupovat, avšak mlčí o tom, že nalézací soud tak nepostupoval. Touto námitkou se nezabýval ani Nejvyšší soud. Stěžovatel sice souhlasí s jeho rozborem a uvedenou právní teorií jednočinných a vícečinných souběhů, nicméně má za to, že je nelze pro projednávaný případ použít. Obžaloba byla podána pro určitý skutek, a to, že skutek měl být dle nadřízených soudů kvalifikován jinak (jako skutek samostatný, který je ve vícečinném souběhu k ostatním skutkům), nemůže změnit fakt, že takto kvalifikován nebyl.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Stěžovatel namítl porušení čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tyto ústavní garance, zaručující, že "nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby", resp. že "nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu", jsou vyjádřením zásady ne bis in idem, jejímž smyslem a účelem je zabránit opakovanému stíhání trestně odpovědné osoby za stejné faktické jednání. Zákaz opakovaného stíhání a trestání za týž skutek, resp. za týž čin, se tak může uplatnit pouze tam, kde pro týž čin bylo vedeno více řízení a dřívější z nich skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn. Jinými slovy vyjádřeno, pro dosah a účinnost zásady ne bis in idem je kromě totožnosti pachatele rozhodující totožnost trestného činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí.
9. V projednávané věci byl stěžovatel stíhán a potrestán v jediném řízení, žádné dřívější rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, kterým by byl pro některý z trestných činů již dříve pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby zde neexistovalo. Lze tedy konstatovat, že argumentace čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebyla v projednávané věci na místě.
10. Podstatou ústavní stížnosti bylo zpochybnění právního posouzení stíhaného jednání jako vícečinného souběhu trestného činu loupeže a trestného činu členství v organizované zločinecké skupině.
11. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Interpretace podústavního práva, ať hmotného nebo procesního, je výlučnou záležitostí obecných soudů. To se týká i právní kvalifikace inkriminovaných skutků nebo posouzení jejich souběhu. Ústavnímu soudu, v souladu s jeho Ústavou vymezenou rolí, nepřísluší právní kvalifikaci použitou obecnými soudy autoritativně přehodnocovat, k zásahu by byl povolán pouze v případě extrémního excesu obecného soudu či při použití svévole ve výkladu příslušných trestněprávních norem, což by bylo možné posuzovat jako protiústavní zásah do práv stěžovatele chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném dopadu i v čl. 39 Listiny. Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.
12. Stěžovatel byl obžalován a poté uznán vinným (mimo jiné) zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a v témže řízení obžalován a týmž rozsudkem zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru Městský soud v Praze posoudil jednání stěžovatele jako dva skutky, přičemž o prvním z nich rozhodl odsuzujícím výrokem a o druhém výrokem zprošťujícím. Stěžovateli lze v teoretické rovině přisvědčit pouze v tom, že takový procesní postup by nebyl možný, pokud by šlo o jeden skutek; o jednom skutku skutečně nelze rozhodnout zároveň odsuzujícím a zároveň zprošťujícím výrokem. V projednávané věci však o jeden skutek nešlo. Vrchní soud v Praze, který potvrdil postup Městského soudu v Praze jako správný, vyložil, že v jednočinném souběhu s členstvím ve zločinecké organizované skupině byly spáchány pouze útoky proti poškozeným ad A. II, nikoliv však útok proti poškozenému ad B. III. I dle jeho hodnocení byla povaha trestné činnosti, pro kterou byla organizovaná zločinecká skupina založena a které se dopouštěla, takového charakteru, že k jejímu páchání byla nezbytná; v případě loupeže tomu tak však nebylo. Kvalifikování souběhu skutku (bod B. III.) s ostatními skutky (popsanými v bodech A. I. a II.) jako vícečinného potvrdil i Nejvyšší soud.
13. Ústavní soud neshledal v právním posouzení stíhaného jednání jako vícečinného souběhu souběhu trestných činů ze strany obecných soudů žádnou svévoli či exces při aplikaci a interpretaci hmotněprávních a procesněprávních norem trestního práva, a proto napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu respektoval.
14. K námitce stěžovatele o vázanosti soudu obžalobou s tím, že útok pod bodem III. obžaloby byl obžalobou i soudem kvalifikován jako spáchaný v jednočinném souběhu s členstvím v organizované zločinecké skupině, Ústavní soud uvádí, že i když soud dospěje k závěru, že skutek, který vyšel najevo v hlavním líčení, je totožný se skutkem, jak byl popsán v obžalobě, není tím ještě vyřešena otázka, zda má skutek znaky jednoho nebo více trestných činů v jednočinném souběhu. Pro určení, zda jde o souběh jednočinný nebo vícečinný je klíčové posouzení jednoty skutku (aspekt hmotněprávní), nikoliv totožnosti skutku (aspekt procesněprávní), jak jím argumentoval stěžovatel. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by pravidlo stanovené v §220 odst. 1 tr. řádu Městský soud v Praze porušil.
15. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnost a skutečností vyplývajících napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí soudů vyšších stupňů, vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož námitky o nesprávném hodnocení souběhu inkriminovaných skutků tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu