ECLI:CZ:US:2016:1.US.302.15.1
sp. zn. I. ÚS 302/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele Victora Lyulyushina, právně zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 29 Cdo 2590/2013-315, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 14 Cmo 325/2010-279, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.
3. Stěžovatel a Saveliy Mendelevich Bourchteine dne 2. 8. 2007 před Městským soudem v Praze navrhli zrušení výmazu společnosti TECHNOART-100/CZ, s. r. o., IČ: 261 31 943, se sídlem Žitná 46/572, Praha 2, z obchodního rejstříku a obnovení její likvidace. V návrhu tvrdili, že společnost smlouvou ze dne 23. 12. 2002 prodala nemovité věci, hotel Seven Days včetně pozemků, společnosti NAVARTIS, s. r. o., v rozporu s §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy, neboť jednatelkou v této společnosti byla Inna Tveritinová, manželka a družka Volodymyra Tveritinova, jednatele společnosti TECHNOART-100/CZ, s. r. o. Kupní cena navíc neměla odpovídat hodnotě prodávaných věcí a nebyla ani nikdy uhrazena. Navrhovatelé se proto domnívali, že smlouva o prodeji hotelu a pozemků je absolutně neplatná, proto i předmětný hotel je majetkem, který podléhá likvidaci.
4. Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. 3. 2010, č. j. 71 Cm 238/2007-238, byl návrh zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění zejména uvedl, že předmětné nemovité věci nepodléhaly režimu §196a obchodního zákoníku, neboť nenastaly situace tímto ustanovením předpokládané. Prodej nemovité věci byl běžným obchodem, pro nějž zákon nevyžadoval usnesení valné hromady ani stanovení ceny znaleckým posudkem. Z provedeného dokazování navíc vzešel závěr, že kupní cena byla zaplacena.
5. Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé odvolání. V něm zejména uvedli, že společnost nebyla v řízení řádně zastoupena a měl jí být jmenován opatrovník. Dále tvrdili, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejich tvrzení o padělku podpisu a nezaplacení kupní ceny, že nesprávně zjistil hodnotu předmětných nemovitých věcí, že neprovedl důkaz záznamem zpravodajské reportáže o smrti Volodymyra Tveritinova a nesprávně zhodnotil otázku neplatnosti smlouvy.
6. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 15. 11. 2011, č. j. 14 Cmo 325/2010-279, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly dány podmínky ustanovení §75b odst. 2 obchodního zákoníku, neboť nebyl zjištěn dosud neznámý majetek společnosti. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nijak nepochybil, když učinil závěr, že prodej předmětných věcí nepodléhal režimu §196a obchodního zákoníku, a smlouva je proto platná. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce navrhovatelů, že společnost nebyla řádně zastoupena.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 29 Cdo 2590/2013-315, odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěry odvolacího soudu o nesplnění podmínek aplikace §196a obchodního zákoníku a platnosti smlouvy jsou v souladu s ustálenou judikaturou. Stejně tak Nejvyšší soud konstatoval, že napadené rozhodnutí není zásadně právně významné ani ze stěžovatelova požadovaného zpřesnění, resp. judikatorního obsahového vymezení kritérií uvedených v §75b odst. 2 obchodního zákoníku, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této otázky nespočívá. Dovolací námitku, že kupující dosud neuhradil kupní cenu, Nejvyšší soud vztáhnul pod odvolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na ochranu vlastnictví.
9. Tento závěr stěžovatele je v ústavní stížnosti opřen o tvrzení, že za situace, kdy byla kupní smlouva neplatná, nemohlo dojít k převodu specifikovaných nemovitých věcí, které tak stále musí být ve vlastnictví společnosti. Proto je namístě aplikovat §75b odst. 2 obchodního zákoníku. Dále uvedl, že trestnou činností Volodymyra Tveritinova došlo k vytunelování společnosti, kdy neplatným právním úkonem došlo k převodu nemovitých věcí z vlastnictví společnosti na další právnické osoby skrytě ovládané Tveritinovem a jeho manželkou, s níž po rozvodu dále žil ve společné domácnosti. Převedení navíc mělo proběhnout za uměle sníženou cenu, která také nebyla nikdy uhrazena.
10. Na základě této argumentace stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
11. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky řízení (Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze) k vyjádření se k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze v rámci svého vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi námitkami odvolatelů a souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v rámci svého vyjádření rovněž odkázal na písemné vyhotovení napadeného usnesení, přičemž zopakoval argumenty v tomto usnesení obsažené, zejména pak, že závěry odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro aplikaci §196a obchodního zákoníku a o platnosti smlouvy jsou v souladu s ustálenou judikaturou.
12. Vyjádření Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze byla stěžovateli zaslána k případné replice, stěžovatel však této možnosti nevyužil.
13. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
15. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
16. Podstata ústavní stížnosti se soustředila na jedinou otázku podústavního práva, kterou byla tvrzená absolutní neplatnost kupní smlouvy k předmětným nemovitým věcem, jíž navíc mělo dojít k trestné činnosti v podobě vytunelování společnosti. Všechny tyto otázky však byly řádně vyřešeny jak soudem prvního stupně a soudem odvolacím, tak i Nejvyšším soudem. Všechny obecné soudy v řízení došly ke shodnému závěru, že kupní smlouva, kterou došlo k převodu nemovitých věcí, je platná, a proto nejsou splněny předpoklady pro zrušení výmazu společnosti a obnovení její likvidace. Závěry obecných soudů jsou řádně zdůvodněny a rovněž opřeny o ustálenou judikaturu. Stejně tak Nejvyššímu soudu nelze vytýkat žádné pochybení, co se závěru o nepřípustnosti dovolání týče.
17. V nyní souzené věci lze konstatovat, že argumenty stěžovatele spočívají v pouhém nesouhlasu se závěry obecných soudů, avšak tyto argumenty nedosahují ústavněprávního rozměru. Naopak je nutné vyslovit, že pokud obecné soudy sice rozhodly odlišně od stěžovatelova přesvědčení, avšak své závěry postavily na řádně provedeném řízení, přičemž je i podrobně, včetně dokazování a aplikace a interpretace právních předpisů, zdůvodnily, jedná se o závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
18. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu