ECLI:CZ:US:2016:1.US.3057.16.1
sp. zn. I. ÚS 3057/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Ostrově nad Ohří, zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5560/2015-186 ze dne 8. 6. 2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 190/2014-155 ze dne 24. 3. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 43/2013-121 ze dne 11. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu na ochranu osobnosti podanou stěžovatelem proti likvidátorovi obchodní společnosti Animals CZ s. r. o., jenž měl v důsledku nesprávného postupu způsobit krach této společnosti, jejímž jediným společníkem byl stěžovatel, a tím poškodit jeho dobré jméno. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že mu nebylo vyhověno stran jeho žádosti o zajištění eskorty z místa výkonu trestu odnětí svobody k soudu za účelem osobní účasti na jednání nalézacího soudu, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že jeho dovolání odmítl, aniž by se byl touto jeho námitkou vůbec zabýval.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen pokládat námitku stěžovatele stran znemožnění účasti na jednání soudu prvního stupně za nepřípustnou, neboť stěžovatel v daném případě disponuje procesním prostředkem k ochraně svého práva v podobě žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 3 občanského soudního řádu, čehož si je ostatně sám vědom, když tuto žalobu také podal, jak se podává z předmětného soudního spisu (11 C 43/2013). Řízení o této žalobě nebylo přitom dosud skončeno. Jedinou relevantní námitkou proto zůstává výtka stěžovatele adresovaná Nejvyššímu soudu, který měl odmítnout dovolání stěžovatele, aniž by se byl vypořádal s námitkou nemožnosti osobní účasti na jednání nalézacího soudu. Ta je však zjevně nedůvodná, neboť Nejvyšší soud se v dovolacím řízení o dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu o podané žalobě na ochranu osobnosti takovou výhradou zabývat nemůže, jelikož jde o procesní vadu, k jejíž nápravě slouží právě institut žaloby pro zmatečnost, nikoli dovolání, které lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu