ECLI:CZ:US:2016:1.US.3188.15.1
sp. zn. I. ÚS 3188/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., právně zastoupené JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014 č. j. 2 T 147/2014-178, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015 č. j. 8 To 519/2014-268 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015 č. j. 7 Tdo 581/2015-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 10. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podrobně vymezených v ústavní stížnosti, zejména pak čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka byla soudem I. stupně uznána vinnou z přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu I. stupně dopustila (zkráceně) tak, že v úmyslu způsobit poškozenému újmu, se pomocí uživatelského jména a hesla, které zůstaly uložené v mobilním telefonu, který měla v dispozici, bez vědomí a svolení poškozeného, přihlásila do jeho emailové schránky, odkud zaslala nepravdivou, urážlivou a vulgární zprávu personalistce v zaměstnání poškozeného a neoprávněně změnila jeho přístupové heslo k emailové schránce a nahradila je jiným, čímž znemožnila poškozenému jeho emailovou schránku užívat. Za tento přečin byl stěžovatelce za užití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený se svým nárokem odkázán na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
4. Stěžovatelka v obsáhle koncipované ústavní stížnosti namítá zejména to, že se žádného přečinu nedopustila a že proces vedoucí k jejímu odsouzení nebyl spravedlivý. Soudy prý odmítly provést řadu důkazů navržených stěžovatelkou a hodnocením provedených důkazů a nesprávné aplikace procesních předpisů byl nejen špatně zjištěn skutkový stav, ale byla provedena i nesprávná aplikace norem hmotného práva. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že dostatečně nereagoval na výtky uvedené v dovolání.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
9. Předně je třeba uvést, že výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o provedené důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I když se v dané věci jednalo pouze o nepřímé důkazy, soud dospěl k závěru, že jde o ucelený řetězec nepřímých důkazů, které bez jakýchkoli pochybností stěžovatelku z trestné činnosti usvědčují. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout. Nejvyšší soud jako soud dovolací se s dovolacími námitkami stěžovatelky vypořádal relativně podrobným způsobem, i když dovolání odmítal z důvodu §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což náležitě a v souladu s judikaturou Ústavního soudu odůvodnil na str. 5 až 7 napadeného usnesení. Blíže se zabýval námitkou tzv. opomenutých důkazů, přičemž odůvodnění, proč této námitce nelze přisvědčit se jeví jako logické a dostatečné a není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu k této otázce.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti, které svým obsahem lze považovat spíše za mající místo v odvolacím řízení, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu