ECLI:CZ:US:2016:1.US.3222.15.1
sp. zn. I. ÚS 3222/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíř, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vladimíra Kováře, 2) Vladimíra Kováře a 3) Boženy Kovářové, všichni zastoupeni JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015 č. j. 1 Co 69/2015-250 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2015 č. j. 1 Co 69/2015-265 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014 č. j. 24 C 13/2011-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jimiž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na vlastnictví dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali po žalované nemocnici písemné omluvy a dále náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000 Kč pro každého ze stěžovatelů. Tvrzená nemajetková újma žalobců spočívala v tom, že před plánovanou operací prvního stěžovatele, syna druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky, v oblasti levé paže nebyli o tomto lékařském zákroku dostatečně poučeni, včetně informace o jeho možných rizicích, komplikacích a alternativách, a tudíž se nemohli svobodně a poučeně rozhodnout o postoupení daného zákroku prvním stěžovatelem. Dále nebyli dostatečně poučeni ani po propuštění prvního stěžovatele z nemocniční péče a nebyla jim dána doporučení pro následnou domácí péči. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatelů jak co do písemné omluvy (výroky I. a II.), tak co do zaplacení částky 50.000 Kč každému ze stěžovatelů. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem, po doplněném dokazování, rozhodnutí krajského soudu potvrdil; následným usnesením pak doplnil výrok svého rozsudku ohledně nákladů odvolacího řízení. Obecné soudy shledaly, že nebylo porušeno právo stěžovatelů na informace, jejich sebeurčení a svobodné individuální rozhodnutí ve fázi před operací ani ve fázi po ní. Stěžovatelé sice nebyli písemně ani ústně poučeni podrobně o všech možných komplikacích a rizicích zákroku; nicméně byli seznámeni se zvolenou léčbou, jejím charakterem, typickým rizikem i možnou alternativou. V dostatečném časovém předstihu před provedením operace měli rovněž možnost žádat doplňující informace k zákroku. Vrchní soud se zabýval rovněž tvrzeními stěžovatelů ohledně zásahu do jejich práv na lidskou důstojnost, na soukromí, na rodinný život a na zdraví, ovšem ta nepovažoval za dostatečná pro vyhovění žalobě.
3. Stěžovatelé s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a upozorňují na to, že před lékařským zákrokem nebyli informováni o jeho konkrétních možných rizicích a komplikacích, a naopak byli nuceni podepsat částečně nevyplněný formulář o tzv. informovaném souhlasu, do něhož byly některé informace doplněny až po jejich podpisu. Porušení svých práv stěžovatelé spatřují v tom, že nebylo vyhověno jejich důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví za účelem zkoumání ručního písma na dotčených listinách. Navíc mají za to, že údaje uvedené na formuláři o informovaném souhlasu jsou i tak ve svém souhrnu nedostatečné ve smyslu §23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, který byl v řízení zpracován, a naopak poukazují na závěry revizního znaleckého posudku, který si nechali vypracovat v souvisejícím soudním řízení a který zpochybňuje vhodnost lékařského postupu (operativního zákroku) žalované v daném případě.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném v době podání ústavní stížnosti je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byla žaloba stěžovatelů odmítnuta jak v části požadující po žalované omluvu, tak v části požadující zaplacení 50.000 Kč každému ze stěžovatelů, a proti navazujícímu rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího, jímž bylo rozhodnutí krajského soudu potvrzeno. Jak vyplývá z občanského soudního řádu a jak byli stěžovatelé rovněž poučeni v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, proti části výroku tohoto rozhodnutí vztahující se k rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby v části požadující zaplacení finanční částky, nebylo dovolání přípustné. Do zbývající části výroku rozhodnutí vrchního soudu, tj. zejména do části vztahující se k rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby v části požadující omluvu, však dovolání přípustné bylo. Stěžovatelé jej nepodali, jak i sami uvedli v ústavní stížnosti. Ta nicméně směřuje proti rozsudku krajského soudu i vrchního soudu v celém jejich rozsahu, jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud proto shledal, že s ohledem na zásadu subsidiarity, spočívající v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práva stěžovatele, je ústavní stížnost v rozsahu brojícím proti napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu v částech vztahujících se k zamítnutí žaloby na omluvu nepřípustná ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu.
7. Ve zbylém rozsahu, tedy pokud směřuje proti napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu v částech týkajících se zamítnutí žaloby na zaplacení finanční částky, ústavní stížnost přípustná je, je ovšem zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelé tvrdí, že neposkytli svobodný a informovaný souhlas s dotčeným lékařským zákrokem a že ani po jeho provedení nebyli náležitě poučeni o dalším doporučeném postupu v domácí péči. Zpochybňují přitom proces dokazování v řízení před obecnými soudy (provedené a neprovedené důkazy, hodnocení důkazů). K tomu ovšem Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatelky nesvědčí. Ústavní soud zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Žádné takové mimořádné pochybení ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Oba obecné soudy se zabývaly veškerými relevantními tvrzeními, argumenty a námitkami stěžovatelů a dostatečně je vypořádaly. V odvolacím řízení byl proveden a zohledněn i stěžovateli navržený důkaz čtením revizního znaleckého posudku ze souvisejícího řízení. Naopak nevyhovění jejich důkaznímu návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví obecné soudy odůvodnily, a to jeho nadbytečností. Tento závěr se přitom nejeví ústavně nijak nepřiměřeným. Obecné soudy pak shledaly, že tvrzení stěžovatelů se nepodařilo prokázat, a naopak bylo prokázáno, že před provedením lékařského zákroku byli poučeni v dostatečném, byť ne vyčerpávajícím rozsahu. Vrchní soud také zdůraznil odlišnost daného řízení na ochranu osobnosti a řízení na náhradu škody na zdraví způsobené prvnímu stěžovateli, které stěžovatelé rovněž vedou. Ústavní soud zdůrazňuje, že tvrzení stěžovatelů o absenci jejich svobodného a informovaného souhlasu s lékařským zákrokem, respektive o způsobu a okolnostech udělení jejich "souhlasu" (podepsání formuláře na nemocniční chodbě, ve spěchu a bez možnosti dalších dotazů), je velmi závažné, a to i z pohledu jejich ústavně zaručených základních práv, nicméně toto tvrzení se nepodařilo v řízení před obecnými soudy nijak, ani náznakem, prokázat; zůstalo jen u tvrzení. Naopak bylo prokázáno, a to i výpověďmi stěžovatelů, že před provedením zákroku hovořili s lékařem a byl jim poskytnut i prostor pro dotazy. Jejich podpis tzv. informovaného souhlasu navíc neproběhl pod tlakem situace - naléhavé operace, nýbrž stalo se tak při ambulantním vyšetření tři týdny před provedením operace, tudíž měli stěžovatelé dost času navržený lékařský postup žalované konzultovat s jinými odborníky a případně jej zvrátit, což však neučinili.
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí krajského i vrchního soudu jsou z ústavněprávního pohledu zcela dostatečná a uspokojivá, přehledná, srozumitelná a logická a je z nich patrné, jaké důkazy byly provedeny, které provedeny nebyly, k jakým skutkovým zjištěním pak obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích ani v postupu jim předcházejícím neshledává žádné pochybení ústavněprávní relevance, respektive porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
13. S ohledem na učiněné závěry byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněná dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu