ECLI:CZ:US:2016:1.US.3228.15.1
sp. zn. I. ÚS 3228/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3228/15 ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků bytových jednotek P., zastoupeného Mgr. Gabrielou Hájkovou, advokátkou, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015 č. j. 64 Co 214/2014-106, kterým bylo v neprospěch stěžovatele změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015 č. j. 64 Co 214/2014-106 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015 č. j. 64 Co 214/2014-106 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 2. 11. 2015 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím, vydaným v řízení o zaplacení částky 44 587,94 Kč s příslušenstvím, byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a toto rozhodnutí v plném rozsahu zrušil.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že dne 19. 7. 2013 usnesením č. j. EPR 54739/2013-19 Obvodní soud pro Prahu 5 po zpětvzetí žaloby zastavil řízení podle §96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaný Tadeo Thomas Ignacio (dále jen "vedlejší účastník") po podání žaloby uhradil žalovanou částku, která představovala neuhrazené zálohy na stanovené příspěvky na výdaje spojené se správou, údržbou a opravami společných částí bytového domu, ve kterém vedlejší účastník vlastní bytovou jednotku, a je proto členem Společenství vlastníků bytových jednotek P. (stěžovatel). Obvodní soud citovaným usnesením dále uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovateli (žalobci) zaplatil na nákladech řízení částku 17 288 Kč.
Proti nákladovému výroku obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání, neboť byl přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro přiznání nákladů řízení stěžovateli uvedené v §142a občanského soudního řádu, neboť stěžovatel adresoval předžalobní výzvu na nesprávnou adresu H., přestože mu byla známa správná adresa P. Proto navrhl nákladový výrok změnit tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 7. 2013 č. j. EPR 54739/2013-19 v odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení 4 950 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil zákonnou povinnost podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky zaslal vedlejšímu účastníkovi na adresu H., nikoliv na adresu P., což je adresa předmětného bytu, se kterým se dlužné příspěvky vázaly, která byla stěžovateli dobře známa.
Podle městského soudu bylo smyslem zavedení §142a do občanského soudního řádu, aby bylo umožněno dlužníku zaplatit částku, aniž by musela být žaloba podána. Žalobce pak musí využít všechny jemu známé adresy a pro právní jistotu zaslat předžalobní výzvu na všechny tyto adresy, neboť smyslem je, aby se výzva dostala do dispozice dlužníka a ten měl možnost se s ní seznámit, dlužnou částku zaplatit, a vyhnout se tak podání žaloby. Takto stěžovatel nepostupoval a jeho tvrzená mylná domněnka o bydlišti vedlejšího účastníka nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením městského soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu a právo na nestranný a spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že při odeslání předžalobní výzvy vycházel z katastru nemovitostí, kde jedině mohl získat kontaktní adresu vedlejšího účastníka, kterou i sám stěžovatel evidoval jako adresu vedlejšího účastníka, neboť ji vedlejší účastník jako vlastník bytové jednotky nahlásil při vzniku svého členství. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel pokoušel vyhnout soudnímu řízení, posílal vedlejšímu účastníkovi v minulosti výzvy k zaplacení i na adresu P. a také elektronickou poštou, ale na žádnou výzvu vedlejší účastník nezareagoval.
Stěžovatel se domnívá, že s ohledem na to, že před podáním žaloby doporučeně odeslal vedlejšímu účastníkovi výzvu dne 17. 10. 2012 k zaplacení 18 187,94 Kč a dne 19. 12. 2012 k zaplacení 31 387,94 Kč, obě na adresu P., tedy na adresu vedlejším účastníkem vlastněné bytové jednotky, které se obě vrátily jako nevyzvednuté, a dále předžalobní výzvy dne 9. 1. 2013 k zaplacení 31 387,94 Kč a 13. 2. 2013 k zaplacení 44 587,94 Kč, obě na adresu H., které se rovněž vrátily jako nevyzvednuté, včetně nepočítaně výzev odeslaných e-mailem, nelze z takového postupu dovodit, že by za účelem navýšení konečné částky o náklady řízení záměrně nevyzýval dlužníka. Naopak stěžovatel se opakovaně pokoušel svými výzvami dosáhnout zaplacení dlužné částky mimosoudně, poté byl nucen podat žalobu, kdy vynaložil finanční prostředky na úhradu odměny za právní zastoupení, a nakonec podle napadeného rozhodnutí je povinen vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady odvolacího řízení.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 8 C 122/2015 a současně vyzval účastníka a vedlejšího účastníka k vyjádření k ústavní stížnosti.
Účastník řízení, Městský soud v Praze, ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje na obsah svého rozhodnutí, v němž uvedl důvody, a doplňuje pouze tolik, že §142a byl do občanského soudního řádu včleněn z toho důvodu, aby měl dlužník možnost před podáním žaloby dluh uhradit. Smyslem je, aby se výzva k plnění dostala do sféry dispozice dlužníka, a to jakýmkoliv způsobem, a dlužník měl možnost se s jejím obsahem seznámit. Stěžovatel sice nemůže nahlédnout do informačního systému evidence obyvatel, může však v zájmu své právní jistoty výzvu zaslat na všechny jemu známé adresy. Takto stěžovatel nepostupoval, když výzvu zaslal pouze na jednu adresu, ačkoli mu byla známa další adresa dlužníka, která je i poslední známou adresou ve smyslu §142a odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel tedy ve své stížnosti neuvádí relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit porušení jeho práva na spravedlivý proces, ani skutečnosti, které by svědčily o tom, že by rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k vybočení z ústavněprávní roviny.
Výzva k vyjádření byla vedlejšímu účastníkovi, občanu Spolkové republiky Německo, doručována dne 26. 2. 2016 doporučeně do vlastních rukou na adresu P. Této adresy jako doručovací se stěžovatel domáhal v předchozím řízení a jde rovněž o adresu evidovanou Ministerstvem vnitra jako adresa jeho hlášeného trvalého pobytu. Vedlejší účastník nebyl při doručování písemnosti zastižen, a proto byla zásilka uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Jelikož si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů nevyzvedl, považuje se podle §49 odst. 4 věty první občanského soudního řádu desátý den této lhůty za den doručení; tímto dnem bylo 7. 3. 2016 (pondělí). Po uplynutí úložní doby nebylo možné vhodit písemnost do domovní či jiné schránky, a proto byla vrácena Ústavnímu soudu a uložena do příslušného spisu; Ústavní soud vyvěsil na své úřední desce sdělení, kdy a kde si ji adresát může vyzvednout (§49 odst. 4 věty druhá a třetí občanského soudního řádu). Třicetidenní lhůta pro podání vyjádření pak uplynula dnem 6. 4. 2016. Vedlejší účastník poskytnuté třicetidenní lhůty nevyužil a dosud se k věci nevyjádřil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka a napadeným usnesením dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tedy není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Podstata ústavní stížnosti byla zaměřena na otázku, zda stěžovatel jako žalobce v řízení před obecnými soudy zaslal vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému předžalobní výzvu v souladu s §142a občanského soudního řádu tak, že mohla přivodit pro stěžovatele kladný výrok o právu na náhradu nákladů řízení.
Podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Současně podle odstavce 2 platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.
K §142a občanského soudního řádu, upravujícímu institut předžalobní výzvy, který byl do české procesní úpravy zakotven k 1. 1. 2013, a to na základě zákona č. 396/2012 Sb., je nutno uvést, že jeho správná aplikace je podmíněna řádným a úplným pochopením jeho účelu. Teleologickým výkladem daného ustanovení lze dospět k závěru, že stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku. Proto lze uvést, že předžalobní výzva má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení.
Dané ustanovení přitom počítá s častou situací, kdy je dlužník nekontaktní, své povinnosti neplní a nekomunikuje s věřitelem. Ve smyslu citovaného ustanovení pro splnění povinnosti zaslat žalovanému výzvu tedy postačí, aby žalobce prokázal (například podacím lístkem, potvrzením o odeslání datové zprávy), že minimálně sedm dnů před podáním žaloby výzvu odeslal do veřejné datové sítě nebo předal k poštovní přepravě, aniž by bylo rozhodné, zda byla následně také doručena ve smyslu tohoto zákona nebo poštovního řádu (srovnej Jirsa, J., Doležal, M., Vančurová K. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, str. 409).
Podle komentářové literatury nelze na žalobce klást ani požadavek, aby doručoval v souladu s §46 a násl. občanského soudního řádu již proto, že se v době zasílání předžalobní výzvy účastníci zatím nepohybují v režimu práva procesního, nýbrž hmotného. Žalobce tak může vycházet z adresy, kterou mu žalovaný sdělí, případně ze které s ním komunikuje. Pokud mu účastník nesdělí novou adresu ani se ji účastník nedozví jinak, pak se pro účely žalobce bude jednat o poslední známou adresu, tedy poslední bydliště, adresu uvedenou ve smlouvě, adresu pracoviště atd. Může také pro právní jistotu zaslat předžalobní výzvu na více adres nebo si vybrat tu, která je podle jeho uvážení adresou nejpravděpodobnější (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 999 s.).
Městský soud v Praze v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel jako žalobce nesplnil zákonnou povinnost podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu tím, že jako žalobce nevyužil všechny jemu známé adresy žalovaného (vedlejšího účastníka) a nezaslal předžalobní výzvu na všechny tyto adresy.
Městský soud v Praze však nepřihlédl k námitkám stěžovatele, které jsou uvedeny i v odůvodnění napadeného usnesení, že: a) stěžovatel nejprve adresoval výzvy vedlejšímu účastníkovi k zaplacení dlužných částek na adresu P., načež se mu tato pošta vracela jako nevyzvednutá, a proto následně poté, co stěžovatel zjistil, že žalovaný se na uvedené adrese nezdržuje, neboť vedlejší účastník byt pronajal jiné osobě, b) zvolil stěžovatel pro předžalobní výzvu adresu H., kterou vedlejší účastník nahlásil při vzniku členství v daném společenství vlastníků bytových jednotek a kterou si rovněž stěžovatel potvrdil ve veřejném registru katastru nemovitostí; Městský soud v Praze tím nezohlednil skutečný účel §142a občanského soudního řádu a došlo tak z jeho strany k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces.
Pokud totiž stěžovatel za shora uvedených okolností posuzovaného případu poté, co byl vedlejší účastník na adrese P. nekontaktní, zvolil jako nejpravděpodobnější adresu, kde by mohla být vedlejšímu účastníkovi předžalobní výzva doručena, adresu H., vynaložil tím rozumně požadovatelné úsilí a cílenou snahu, aby dlužníka upomenul, a naplnil tím smysl povinné předžalobní výzvy podle §142a občanského soudního řádu, kterým je prevence před zbytečnými spory a ochrana před podáváním šikanózních žalobních návrhů. K tomu Ústavní soud na okraj podotýká, že vedlejší účastník nebyl na adrese P. zastižen ani v případě doručování výzvy k vyjádření se k ústavní stížnosti a po uplynutí úložní doby nebylo možné vhodit písemnost do domovní či jiné schránky na této adrese (viz doručenku na č. l. 23 spisu sp. zn. I. ÚS 3228/15).
Tím, že Městský soud v Praze k uvedeným okolnostem nyní posuzovaného případu nepřihlédl a věc posoudil tak, že stěžovatelovo podání nebylo zasláno způsobem vyžadovaným pro řádné uplatnění práva na náhradu nákladů, byl jeho výklad natolik extenzivní, že se dostal do extrémního rozporu s účelem a smyslem zákona - konkrétně s §142a občanského soudního řádu. Takové rozhodnutí je třeba i přes skutečnost, že se jedná toliko o náklady řízení, k jejichž ústavněprávnímu posuzování se Ústavní soud staví zdrženlivě, posoudit jako rozhodnutí porušující práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Ústavní soud nicméně dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá vlastní rozhodnutí soudu o nákladech řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecného soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.