ECLI:CZ:US:2016:1.US.3251.15.1
sp. zn. I. ÚS 3251/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2015 č. j. 3 Tdo 925/2015-21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2015 č. j. 4 To 69/2015-201 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. ledna 2015 č. j. 1 T 105/2013-175, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015 č. j. 1 T 105/2013-175 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a dále přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015 č. j. 4 To 69/2015-201 bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že byl zrušen výrok o trestu a nově bylo rozhodnuto od upuštění od uložení souhrnného trestu. Ve výroku o vině zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015 č. j. 3 Tdo 925/2015-21 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto.
2. Stěžovatel byl odsouzen za to, že nastavil nohu kolem procházejícímu policistovi nstržm. Kocurovi a bezprostředně poté vyhrožoval fyzickou újmou na zdraví dalšímu policistovi, nstržm. Tománkovi, což bylo posouzeno jako užití násilí a vyhrožování ublížením na zdraví pro výkon pravomoci úřední osoby. Dne 9. 7. 2013 byl stěžovatel zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky proto, že policisté se domnívali, že stěžovatel řídil motorové vozidlo v době uloženého zákazu činnosti a tudíž se dopouští přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Tato domněnka se ukázala být nesprávnou, když v předmětné době stěžovateli takový zákaz uložen nebyl. Policisté přesto v kontrole stěžovatele pokračovali, když u něj provedli dechovou zkoušku na alkohol, která vyšla pozitivně. Před opakovanou dechovou zkouškou ale stěžovatel z místa ujel, policisté jej pronásledovali, zablokovali jeho vozidlo a za použití donucovacích prostředků jej z vozidla vytáhli a odvezli na protialkoholní záchytnou stanici, kde se měl podrobit dalšímu vyšetření. Zde došlo k jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel si je vědom toho, že z jeho strany nebylo správné, že z místa kontroly odjel před provedením druhé dechové zkoušky. Současně však poukazuje na to, že kontrola na přítomnost alkoholu nebyla důvodem, pro který byl policejní hlídkou zastaven a k jejímu provedení policisté přistoupili až poté, co zjistili, že jejich prvotní domněnka o uloženém zákazu činnosti není správná. Stěžovatel dále namítl, že soudy prvního a druhého stupně se nezabývaly otázkou společenské škodlivosti jeho jednání. Při současném formálním pojetí trestného činu sice společenská škodlivost není znakem skutkové podstaty, soudy by se však i přesto měly jejím hodnocením zabývat, a to zejména v kontextu aplikace ust. §12 odst. 2 trestního zákoníku.
3. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že pokud by i jeho jednání naplnilo všechny formální znaky trestného činu, pak s ohledem na konkrétní okolnosti případu není namístě uplatňovat vůči němu trestní odpovědnost. Na tomto místě stěžovatel kromě výše podrobně popsaných událostí, které předcházely jeho jednání, pro které je nyní stíhán, zdůrazňuje především velmi nízkou intenzitu násilí, kterou vůči policistovi použil. Obdobný závěr podle něj platí rovněž pro trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 trestního zákoníku, u kterého je zřejmé, že stěžovatel svá slova vůči policistovi pronesl v rozčilení způsobeném předcházejícími událostmi a především, že s ohledem na věk, fyzické dispozice a zdravotní stav (stěžovatel je invalidním důchodcem), jím vyslovená hrozba prý nemohla v policistovi, vůči kterému směřovala, vzbudit obavu z toho, že by mohla být skutečně naplněna.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
6. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý.
7. V daném případě však obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.
8. Stěžovatel se dle skutkových zjištění dopustil předmětného jednání tím, že poté, co byl zastaven policejní hlídkou a byla u něho provedena orientační dechová zkouška na alkohol, která vyšla pozitivně, i přes výzvu zasahujících policistů, aby setrval na místě, odjel, byl hlídkou pronásledován a na opakované výzvy policistů nereagoval. Proto byl převezen do protialkoholní záchytné stanice, kde v čekárně procházejícímu policistovi nastavil nohu a dalšímu policistovi vyhrožoval fyzickou újmou na zdraví. Oba zasahující policisty přitom opakovaně vulgárně urážel.
9. Jak uvedl Nejvyšší soud, je zcela nepochybné, že policisté jednali v rámci výkonu své pravomoci, když prováděli kontrolu řidiče, který měl dle jejich domněnky vysloven zákaz řízení motorových vozidel. Následně byla u stěžovatele v rámci silniční kontroly provedena rutinní dechová zkouška, která byla pozitivní. Bylo tedy zjevné, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, tedy, že jeho jednání by mohlo naplňovat znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Následný postup policistů byl proto v souladu s jejich pravomocemi. Nejvyšší soud se také dostatečným způsobem vypořádal se stěžovatelovými dalšími námitkami, které opakuje i v ústavní stížnosti a vyjádřil se tak mimo jiné k otázce subsidiarity trestní represe či vázanosti soudu závěry přestupkového řízení. Zde Ústavní soud nemá, co by doplnil a lze na tyto části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pouze odkázat. Stěžovatel sice zastává odlišný právní názor, to však samozřejmě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. To platí i pro ten názor, že s ohledem na věk, fyzické dispozice a zdravotní stav jím vyslovená hrozba prý nemohla v policistovi vzbudit obavu z toho, že by mohla být skutečně naplněna. Naopak, stěžovatel se již zachoval svým způsobem zákeřně, když nastavil policistovi nohu a ujížděl zasahující hlídce. To vše, spolu s vulgárními urážkami a výhružkami, že si na policistu počká, až nebude v uniformě, vypovídá o tom, že tyto slovní ataky mohly v policistovi vzbudit odůvodněnou obavu, že může dojít k jeho fyzickému napadení - třeba nečekaně a ze zálohy, což by eliminovalo stěžovatelovy údajné nedostatečné tělesné dispozice.
10. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů, svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
11. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu