ECLI:CZ:US:2016:1.US.3275.15.1
sp. zn. I. ÚS 3275/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. W., zastoupeného Mgr. Petrem Pazderou, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 113 76 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015 č. j. 10 To 356/2015-1379 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 5. 2015 č. j. 5 T 129/2008-1364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 129/2008-1107 ze dne 12. 3. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu ve stádiu pokusu. Ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 203/2009-1196 ze dne 8. 10. 2009 byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let.
Stěžovatel poté podal návrh na povolení obnovy řízení, který odůvodňoval ve zkratce tím, že výše uvedená rozhodnutí byla postavena na nepravdivém znaleckém posudku a dále že v řízení nebyla dostatečně objasněna (vyvrácena) existence druhově stejného nákladního vozidla značky Iveco (podle zjištění soudů v původním řízení stěžovatel fingoval krádež vozidla značky Iveco, přičemž toto vozidlo ve skutečnosti pouze ukryl).
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Kladně návrh zamítl. Jak okresní soud uvedl, stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení ve skutečnosti jen opakoval výhrady k důkazům, které byly již prováděny v průběhu hlavních líčení, nepředložil však žádné nové důkazy a z jeho podání ani slovní výpovědi nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by soudu nebyly známy již v době rozhodování.
Stěžovatelovu stížnost proti uvedenému usnesení Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Stížnostní soud poukázal na to, že se již v původním řízení zabýval otázkou vztahu Pavla Kroupy ke znaleckému ústavu ÚSMD Dekra, a. s. Pokud jde o námitky stran vozidla značky Iveco, stěžovatel podle krajského soudu těmito námitkami mířil ve skutečnosti proti rozhodnutí, jímž bylo společnosti ČSOB Leasing, a. s., vydáno vozidlo Iveco ML 75E 15R Euro Cargo. Toto rozhodnutí však podle krajského soudu nespadá mezi ta, ohledně nichž lze podle §278 trestního řádu podat návrh na povolení obnovy řízení.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní uvádí, že v době mezi rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu v původním řízení zjistil, že jeho pochybnosti o správnosti znaleckého posudku jsou oprávněné. Dalším důvodem byla údajně skutečnost, že se soudy v původním řízení nezabývaly existencí druhově stejného nákladního vozidla značky Iveco, jako bylo vozidlo, které mělo být předmětem deliktního jednání. Stěžovatel je toho názoru, že okresní soud své rozhodnutí prakticky neodůvodnil, což sice napravil soud stížnostní, avšak argumenty použité stížnostním soudem jsou dle stěžovatele nesprávné. Pokud totiž soud tvrdil, že se osobou znalce Pavla Kroupy zabýval již během veřejného zasedání konaného dne 9. 7. 2007 v rámci původního řízení, pominul, že tehdy řešil námitky obsahově i kvalitativně odlišné než námitky, které stěžovatel vznesl před veřejným zasedáním konaným 8. 10. 2009, jimiž se však soud tehdy nezabýval. Na těchto námitkách byl přitom postaven i návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012).
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle při hodnocení charakteru navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Za známku takové libovůle nelze považovat zamítnutí důkazních návrhů z hlediska obnovy řízení zjevně irelevantních. Jde zejména o návrhy na provedení těch důkazů, které již byly v původním řízení provedeny, případně je-li změna jejich obsahu z povahy věci vyloučena. Jde však také o důkazy zdánlivé - návrhy na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2606/11 ze dne 30. 11. 2011).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).
V projednávané věci tak Ústavní soud posuzoval otázku, zda rozhodnutí obecných soudů o tom, že se o skutečnosti a důkazy dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu nejedná, neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.
Takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud zejména konstatuje, že z ústavní stížnosti ani není zřejmé, konkrétně jaké nové důkazy či skutečnosti by měly obnovu řízení odůvodňovat. Stěžovatel totiž poměrně neurčitě uvádí, že zjistil (a to navíc ještě před právní mocí odsuzujícího rozsudku), že jeho pochybnosti o správnosti znaleckého posudku jsou oprávněné. Z přiloženého spisového materiálu pak lze dovodit, že podstatou stěžovatelových námitek je to, že znalec Pavel Kroupa se podílel na zpracování znaleckého posudku, ačkoli nebyl v rozhodné době pracovníkem znaleckého ústavu, kterému bylo vypracování posudku zadáno, a nebyl v něm veden ani jako konzultant. Krajský soud však k této námitce uvedl, že se jí zabýval již v původním řízení (v jeho rámci krajský soud uvedl, že znalec Kroupa je sice veden v seznamu znalců jako fyzická osoba, což ale nebrání tomu, aby byl zařazen do expertní skupiny předmětného ústavu, která na základě smlouvy posudek zpracovala). Z ústavní stížnosti přitom v žádném případě neplyne, v čem byly obdobné námitky, které tehdy krajský soud řešil, "obsahově a kvalitativně odlišné". Z ústavní stížnosti tudíž ani nelze dovodit, že by krajský soud v tomto směru postupoval svévolně.
Pokud pak jde o druhý důvod návrhu na povolení obnovy řízení, tak i ten je v ústavní stížnosti prezentován zcela neurčitě. Stěžovatel hovoří o existenci druhově stejného vozidla, ale již vůbec nevysvětluje, z jakého důvodu je pro řízení tato tvrzená existence podstatná. Stejně tak z ústavní stížnosti neplyne, že by se jednalo o novou skutečnost či že by měl stěžovatel v tomto směru k dispozici jakýkoli nový důkaz. To pak nelze dovodit ani z příloh ústavní stížnosti, z nichž by dokonce mohlo vyplývat, že stěžovatel se touto argumentací domáhal spíše přezkumu rozhodnutí o vydání registračních značek. Takto ostatně pochopil tuto část stěžovatelových námitek i krajský soud, jenž uvedl, že dané rozhodnutí nepatří mezi ta, ohledně nichž lze podle §278 trestního řádu podat návrh na povolení obnovy řízení. K tomuto argumentu se stěžovatel vůbec nevyjadřuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu