ECLI:CZ:US:2016:1.US.3314.16.1
sp. zn. I. ÚS 3314/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Wolfganga Bergera, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph. D., advokátem se sídlem Kuzina 169, Drnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 6. 2013, č. j. 43 Cm 201/2012-53, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2014, č. j. 7 Cmo 392/2013-113, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 29 Cdo 2429/2014-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal, vyplývá, že vedlejší účastnice č. 1 - společnost Pivovar Litovel, a. s. se domáhala žalobou ze dne 16. 11. 2012 zaplacení částky ve výši 203 406,- Kč s postižními právy ze směnky vlastní vystavené dne 1. 8. 2011 v Litovli, přičemž nárok byl uplatněn vůči třem žalovaným, a to proti výstavci směnky společnosti B-R Production s. r. o. (vedlejší účastnice č. 2) a proti směnečným rukojmím Martinu Rusínovi (vedlejší účastník č. 3) a stěžovateli. Ve věci byl dne 18. 12. 2012 vydán směnečný platební rozkaz, kterým bylo stěžovateli a vedlejším účastníkům č. 2 a 3 uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi č. 1 zaplatili společně a nerozdílně částku ve výši 203 406,- Kč, spolu s úrokem, směnečnou odměnou a náklady řízení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal včas námitky pouze stěžovatel, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti v plném rozsahu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že stěžovatel namítal neplatnost směnky pro absenci údaje směnečné sumy (když číselný údaj sumy byl umístěn v rámečku a slovně vyjádřený byl přeškrtnut) a měny, dále proto, že obsahuje dva rozporné údaje o převoditelnosti směnky ("komu" a "nikoliv na řad") a zejména namítal, že není směnkou vázán, neboť tuto podepsal bez údaje sumy a data splatnosti, aniž by věděl o tom, že tyto údaje budou později doplněny, přičemž neuzavřel s výstavcem žádnou dohodu o udělení vyplňovacího směnečného oprávnění, a to ani konkludentně. Stěžovatel zpochybnil i pravost svého podpisu na směnce. Soud provedl důkazy originálem směnky, výpisy z obchodních rejstříků, dohodou o udělení vyplňovacího směnečného prohlášení uzavřenou mezi výstavcem a remitentem, záznamem horské služby o výkonu služby ze strany stěžovatele v den podpisu směnky a výpovědí stěžovatele, jejímž obsahem bylo mimo jiné sdělení, že při podpisu směnky byla tato nevyplněna, přičemž stěžovatel věděl, že směnka slouží k zajištění smlouvy s pivovarem. Soud prvního stupně následně posoudil námitky stěžovatele jako nedůvodné, když směnka obsahovala všechny náležitosti (byla vystavena na běžně užívaném formuláři), nečinilo ji neplatnou spojení doložek "komu" a "nikoliv na řad" a námitka nedostatku pravosti podpisu byla následně vzata zpět. Soud dále dospěl k závěru, že stěžovatel uzavřel minimálně konkludentně s remitentem dohodu o vyplňovacím právu směnečném, neboť taková dohoda byla písemně uzavřena mezi remitentem a výstavcem, stěžovatel věděl, že směnka slouží k zajištění smlouvy s pivovarem a nevyplněnou směnku podepsal, přičemž mu muselo být zřejmé, že tato bude následně doplněna.
3. K odvolání stěžovatele věc opětovně posuzoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudek soudu prvního stupně v podstatné části výroku potvrdil, pouze zrušil část výroku týkající se nákladů řízení a následně o nákladech řízení rozhodl sám. V odvolání stěžovatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť z žádného důkazního prostředku nebylo zjištěno, že pokud stěžovatel vědomě podepsal směnku s chybějícími údaji, musel si být vědom toho, že tyto údaje budou následně doplněny. Stěžovatel setrval i na námitkách týkajících se kumulace doložek "komu" a "nikoliv na řad" a nedostatku údaje směnečné sumy a měny. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné závěrem, že důkazní břemeno o tom, že dohoda o doplnění blankosměnky nebyla uzavřena, nese stěžovatel, který však toto důkazní břemeno neunesl, když jím navrženými důkazy (výpovědi svědků Miroslava Procházky, který při podpisu směnky seděl u vedlejšího stolu a svědka Michala Kupce, pracovníka vedlejšího účastníka č. 1) nebylo dle názoru odvolacího soudu možné dané tvrzení prokázat. Odvolací soud následně poukázal rovněž na skutečnost, že stěžovateli byl znám důvod vystavení směnky a na základě okolností podpisu a textu směnky musel (měl) předpokládat, že chybějící údaje budou do směnky doplněny. V otázce posouzení ostatních námitek se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
4. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tím, že právní posouzení věci soudy nižších stupňů je v souladu s ustálenými judikatorními závěry, na nichž neshledal případné cokoliv měnit. Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani v případě řešení otázky, zda důkazní břemeno ohledně (ne)existence vyplňovacího práva zatěžuje směnečného věřitele nebo dlužníka, neboť dle Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o vyplnění blankosměnky byla alespoň konkludentně uzavřena. Námitka, že osoba, která za remitenta uzavřela se stěžovatelem dohodu o vyplňovacím oprávnění, nebyla k takovému jednání zmocněna, byla shledána jako bezdůvodná, když nedostatek zmocnění by mohl namítat toliko sám remitent. K ostatním námitkám dle názoru Nejvyššího soudu nevystihl dovolatel způsobilý dovolací důvod.
III.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací nezjistily řádně skutkový stav ohledně otázky, zda stěžovatel udělil oprávnění k vyplnění směnky a své závěry opřely toliko o skutkovou domněnku. Tento postup byl následně aprobován i Nejvyšším soudem, přičemž stěžovatel spatřuje v postupu soudů porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť součástí spravedlivého řízení je řádné zjišťování skutkového stavu, přičemž soudy nezjistily skutkový stav dokazováním, ale "faktickým dospěním k závěru". Je rovněž namítáno, že stěžovatel předestřel relevantní důkazní prostředek (výpověď svědka Miroslava Procházky), avšak soudy jej odmítly provést. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozporován jeho závěr, že odvolací soud věc nerozhodl na základě neunesení důkazního břemene, ale toliko na základě opačného skutkového zjištění (že dohoda byla uzavřena konkludentně), ačkoliv z citace části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dle stěžovatele zcela jasně vyplývá opak. Tuto dezinterpretaci odůvodnění odvolacího soudu ze strany Nejvyššího soudu podepírá stěžovatel svým názorem, že Nejvyšší soud se chtěl vyhnout meritornímu projednání otázky rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Za rozporný s právem na spravedlivý proces pak stěžovatel označuje postup soudů, které vyšly z předsudku, že kdykoli kdokoli podepíše listinu obsahující slovo směnka, uděluje automaticky oprávnění k doplnění chybějícího obsahu mlčky a že se tak muselo stát rovněž v posuzovaném případě. Závěrem navrhuje stěžovatel zrušení všech napadených rozhodnutí.
IV.
6. Ústavní soud je dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je však třeba zdůraznit, že uvedenou zásadu lze respektovat pouze tehdy, pokud obecné soudy postupují v souladu s ústavními právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. V případě procesního postupu soudu ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.
V.
8. V dané věci stěžovatel napadá zejména postup soudů, kterým v dané věci dospěly k závěru, že stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem č. 1 dohodu o udělení vyplňovacího oprávnění. Je zejména namítáno, že soudy svůj závěr opřely o skutkovou domněnku a nikoliv o řádně zjištěný skutkový stav. Tento názor stěžovatele však Ústavní soud nesdílí. Je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění jasně a přehledně uvádí, k jakým závěrům dospěl na základě provedeného dokazování, přičemž zásadním důkazem byla v dané věci účastnická výpověď stěžovatele. V této výpovědi stěžovatel mimo jiné sdělil, že si byl vědom, jaký účel podepisovaná směnka má, tedy že zajišťuje smlouvu s pivovarem. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že stěžovatel avaloval blankosměnku s nevyplněným datem splatnosti a směnečnou sumou, přičemž při podpisu si byl vědom skutečnosti, že údaje nejsou doplněny a jakou funkci blankosměnka má. Z tohoto skutkového stavu vyvodil následně soud prvního stupně závěr, že stěžovatel si musel být při podpisu blankosměnky vědom toho, že text blankosměnky bude následně doplněn a tudíž minimálně konkludentně tak uzavřel s vedlejším účastníkem dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Vzhledem k tomu, že ustálená judikatura neklade žádné formální požadavky na dohodu o vyplňovacím směnečném právu, lze názor soudu prvního stupně sdílet. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatel v závěru své stížnosti, že by soudy v dané věci vyšly pouze z předsudku, že kdykoli kdokoli podepíše listinu, ve které je uvedeno slovo "směnka", udělí tím mlčky oprávnění k doplnění chybějícího obsahu. Naopak soudy při posouzení této otázky vycházely z poměrně zásadního zjištění, že stěžovatel si byl při podpisu blankosměnky vědom, že tato má zajišťovat smluvní plnění s vedlejším účastníkem č. 1. Ústavní soud tak neshledává extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými. Pokud jde o důkazní návrhy stěžovatele, které byly soudem prvního stupně odmítnuty, nelze ani v tomto směru spatřovat vybočení z rámce spravedlivého procesu. Pokud soud prvního stupně dospěl ke skutkovým závěrům na základě provedených důkazů a dle jeho názoru by tyto závěry nemohly být výslechy svědků zpochybněny (zejména v situaci, kdy jeden ze svědků nebyl přímo přítomen procesu podepisování blankosměnky), a proto tyto důkazy neprovedl jako nadbytečné, nelze jeho postupu z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout.
9. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele směřující vůči údajně nesprávnému rozložení důkazního břemene. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že stěžovatel namítal v rámci své obrany, že s vedlejším účastníkem č. 1 neuzavřel dohodu o vyplnění blankosměnky a tudíž bylo jeho povinností prokázat, že tato dohoda skutečně uzavřena nebyla. Tento názor je nutno sdílet zejména s ohledem na to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k opačnému závěru, tedy že dohoda o vyplňovacím právu směnečném uzavřena byla a obdobný závěr sdílel i soud odvolací, ačkoliv je v odůvodnění jeho rozhodnutí poněkud nelogicky vyjádřen až na závěr argumentace týkající se uzavření dohody o vyplňovacím směnečném právu. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že dohoda o vyplňovacím právu směnečném uzavřena nebyla, byl povinen k prokázání svého tvrzení navrhnout relevantní důkazy. Důkazní návrh výslechem známého stěžovatele, který však při podpisu blankosměnky nebyl přítomen, byl ovšem odvolacím soudem shledán jako irelevantní, neboť podstatou výpovědi svědka je to, co bezprostředně vnímal vlastními smysly. Výslech pracovníka vedlejšího účastníka č. 1 byl dále odmítnut proto, že měl prokazovat skutečnost, která však nemohla mít na učiněné právní závěry vliv. Další důkazy stěžovatel nenavrhl, a proto odvolací soud uzavřel, že nebylo vyvráceno uzavření dohody o vyplňovacím právu směnečném. Tento postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní, neboť z ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu mimo jiné vyplývá, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům soudy vyhověly, když dostatečně přesvědčivě a logicky vysvětlily, proč k provedení navržených důkazů nepřistoupily. Shora uvedené závěry zcela korespondují s názorem Nejvyššího soudu na otázku rozložení důkazního břemene, proto ani zde nemá Ústavní soud, co by napadeným rozhodnutím vytknul.
10. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a spisového materiálu, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V daném případě se však o takový případ nejedná, když v postupu soudů v dané věci nelze spatřovat omezení či odepření základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
VI.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu