ECLI:CZ:US:2016:1.US.3351.16.1
sp. zn. I. ÚS 3351/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Karla Baťka, zastoupeného JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2d, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016 č. j. 26 Cdo 1239/2016-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 25 Co 329/2015-150 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 2015 č. j. 18 C 293/2014-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. října 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. června 2015 č. j. 18 C 293/2014-99 na základě žaloby podané Stavebním bytovým družstvem POKROK, uložil stěžovateli a Jolaně Baťkové, jako žalovaným, povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci bytovou jednotku o velikosti 3 + 1 v Praze 4. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 25 Co 329/2015-150, ve spojení s usnesením ze dne 10. února 2016 č. j. 25 Co 329/2015-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. července 2016 č. j. 26 Cdo 1239/2016-181 odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že všechny ve věci rozhodující soudy vyhodnotily otázku jeho možnosti seznámit se s rozhodnutím o vyloučení z bytového družstva zcela nesprávně a ani neřešily, zda byly splněny stanovy bytového družstva. Tím mu byla podle jeho názoru odepřena spravedlnost a byl porušen princip rovnosti účastníků řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 535/05 (N 28/48 SbNU 387).
4. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva stěžovatele v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
6. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
7. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel ve svém dovolání nespecifikoval, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné a tato situace dovolacímu soudu znemožnila, aby se otázkou, zda rozhodnutí o jeho vyloučení z bytového družstva předcházelo řádné doručení výstrahy o porušování členských povinností, mohl blíže zabývat. Současně dovolací soud konstatoval, že členství v bytovém družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné dovolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, případně marným uplynutím lhůty k podání odvolání. Ve vztahu k požadavku na vyrozumění člena stran rozhodnutí o jeho vyloučení z bytového družstva dovolací soud odkázal na svoji konstantní judikaturu k této otázce, když nic na tom nemění, že stanovy bytového družstva v případě stěžovatele obsahovaly některá zvláštní pravidla pro doručování písemností družstvem. Dovolací soud neshledal oprávněné ani námitky stěžovatele ohledně oznámení pošty o uložení zásilky, jež bylo vhozeno do poštovní schránky stěžovatele dne 2. září 2013 a závěru odvolacího soudu, že stěžovatel měl objektivní příležitost seznámit se s rozhodnutím ze dne 28. srpna 2013 dříve, než zásilka obsahující toto rozhodnutí, se vrátila jako nevyzvednutá zpět.
8. K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jeho věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
9. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
10. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu