ECLI:CZ:US:2016:1.US.3352.15.1
sp. zn. I. ÚS 3352/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Boženy Kloudové, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2675/2015-144 ze dne 2. září 2015, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je dědičkou ve třetí skupině po zůstavitelce Martě Remsové. Obvodní soud rozsudkem č. j. 15 C 281/2010-76 ze dne 9. 8. 2013 žalobu zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka svá skutková tvrzení o délce a trvalosti společného soužití neprokázala. Nebyl tak podklad pro závěr, že stěžovatelka se zůstavitelkou žila ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitelky. Městský soud následně rozhodnutí obvodního soudu potvrdil rozsudkem č. j. 64 Co 63/2014-109 ze dne 19. 6. 2014. Skutkový stav byl podle jeho mínění zjištěn řádně a provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zákonem. Soužití se zůstavitelkou nemělo povahu trvalého soužití a stěžovatelka zároveň vedla společnou domácnost se svým manželem na jiném místě. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl nyní napadeným usnesením. Dospěl k závěru, že není důvod odchylovat se od předchozího názoru, že je možné mít pouze jednu společnou domácnost. Zbylá argumentace stěžovatelky vycházela ze skutkových tvrzení, která obvodní soud neučinil. V tomto směru tak nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod.
2. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že obecné soudy hodnotily zjištěný skutkový stav formalisticky. V řízení byly prokázány všechny rozhodné skutečnosti, stěžovatelka trvale žila se zůstavitelkou až do její smrti. Závěru o trvalém vedení společné domácnosti nemůže být na překážku pouze ta skutečnost, že stěžovatelka neukončila své manželství.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Stěžovatelka vycházela z toho, že rozhodné skutečnosti byly v řízení před obecnými soudy prokázány a protiústavnost spočívá v zásadně nesprávné aplikaci práva na správně zjištěný skutkový stav. Tak tomu ovšem není. Obvodní soud na stranách 6 až 8 svého rozsudku podrobně popsal, proč stěžovatelka svá skutková tvrzení neprokázala. Již tato skutková zjištění (a jejich absence) byla důvodem, proč stěžovatelka v řízení neuspěla. Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené jinými orgány veřejné moci [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že dokazování sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Stěžovatelka sama ostatně tato skutková zjištění obvodního soudu nijak konkrétně nezpochybnila.
5. Tak jako v řízení před Nejvyšším soudem tedy argumentace stěžovatelky vychází ze skutkového stavu, který nebyl v řízení zjištěn. V takovém případě je nadbytečné, se zabývat navazující argumentací. Lze jen stručně uvést, že z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že úspěch ve věci by mohla mít pouze, pokud by ukončila své manželství (což stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačovala). Nic takového obecné soudy od stěžovatelky nevyžadovaly.
6. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu