ECLI:CZ:US:2016:1.US.3376.15.1
sp. zn. I. ÚS 3376/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. H. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015 č. j. 11 Tdo 769/2015-39, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2015 č. j. 6 To 112/2014-1003 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2014 č. j. 48 T 5/2013-944, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (krajský soud v téže věci rozhodoval již podruhé poté, co jeho původní rozsudek zrušil Nejvyšší soud) uznán vinným ze spáchání trestných činu pohlavního zneužívání, porušování domovní svobody a znásilnění a z pokusu zločinu sexuálního nátlaku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Zároveň krajský soud stěžovateli uložil ochranné psychiatricko-sexuologické léčení ústavní formou. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku o vině zločinem sexuálního nátlaku ve stádiu pokusu a přečinem porušování domovní svobody. Odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání týchž trestných činů, změn doznala pouze skutková věta, z níž byly vypuštěny určité pasáže, které neměly oporu v provedeném dokazování. Výrok o trestu zůstal nezměněn. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní předně vyčítá Nejvyššímu soudu, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a že se stěžovatelovými námitkami řádně nezabýval, ačkoli existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry je dovolacím důvodem.
Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů stěžovatel brojí zejména proti skutkovým zjištěním ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody a zločinu sexuálního nátlaku ve stádiu pokusu. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit tak, že v úmyslu vlastního sexuálního uspokojení tím, že poškozenou nezletilou přiměje zvednutím sukně alespoň k částečnému obnažení dolní části těla v oblasti stehen a rozkroku, využil její neznalosti v sexuální oblasti spojené s nemožností rozumově posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, bez předchozího dotazu či vysvětlení vstoupil do bytu nezletilé a následně se nezletilou snažil vmanipulovat do dětského pokoje takovým způsobem, že se k ní přibližoval v podřepu se slovy, ať se ho nebojí. Svůj záměr podle obecných soudů neuskutečnil jen proto, že byl vyrušen příchodem sestry poškozené, načež byt opustil. Stěžovatel namítá, že na základě provedených důkazů nelze učinit závěr, že chtěl skutečně obnažit dolní část těla poškozené, "když jeho pohnutka podívat se pod sukni nezahrnuje obnažení". Podle stěžovatele rovněž skutkový závěr, že se poškozenou snažil vmanipulovat do dětského pokoje, je jen domněnkou orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel také nesouhlasí s výší trestu, neboť má za to, že soudy dostatečně nezohlednily, že stěžovatel jednal ve stavu zmenšené příčetnosti a fakticky své jednání nemohl ovládat. Soudy měly za této situace přistoupit k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Samotný výkon trestu odnětí svobody údajně nemá na stěžovatele výchovný vliv a nemůže jej vzhledem k jeho nemoci a sexuální deviaci napravit. Nápravu naopak může splnit ochranné léčení, kterému se však bude moci podrobit až po výkonu trestu odnětí svobody. Uložený trest se podle stěžovatele naprosto míjí s účelem trestu vymezeným trestním zákoníkem. Stěžovatel dodává, že ani těmito námitkami se Nejvyšší soud nezabýval.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud především nespatřuje stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na nich založenými skutkovými závěry. Nalézací, odvolací i dovolací soud se stěžovatelovou věcí důkladně (a opakovaně) zabývaly a podrobně, srozumitelně a přesvědčivě rozvedly, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů došly ke svým závěrům. Odkázat lze zejména na str. 17 a následující napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kde se odvolací soud zabývá prakticky totožnými námitkami, jaké stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti.
Vrchní soud k těmto námitkám předně uvedl, že stěžovatel nepochybně sledoval nezletilou do jejího bytu s cílem vlastního sexuálního uspokojení, což ostatně plyne i ze stěžovatelových výpovědí, v nichž uváděl, že při cestě domů uviděl poškozenou oblečenou v sukni a to ho začalo vzrušovat. Pokud jde o samotné jednání v bytě, stěžovatel doznal, že poškozené řekl, že se jí chce podívat pod sukni. Jak k tomu odvolací soud vysvětlil, stěžovatel svého cíle nemohl dosáhnout, aniž by se poškozená obnažila, jelikož v podřepu (v němž se k poškozené přibližoval) měl hlavu na úrovni pasu poškozené a v této poloze se pod její sukni podívat nemohl (bez toho, aby ji přiměl se obnažit). Pokud na základě těchto a dalších argumentů došly obecné soudy k závěru, že stěžovatel hodlal přimět poškozenou k obnažení dolní části těla zvednutím sukně, stěží může Ústavní soud dojít k závěru o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Pokud pak jde o otázku, zda měl stěžovatel v úmyslu poškozenou vmanipulovat do pokoje, tak Ústavní soud pouze poznamenává, že tento skutkový závěr neměl žádný vliv na právní kvalifikaci či stanovený trest. Nalézací soud tento závěr odůvodnil tím, že stěžovatel svým pohybem poškozenou nutil ustupovat do jejího pokoje, což bylo přerušeno až příchodem sestry poškozené. Ani toto skutkové zjištění nepovažuje Ústavní soud za extrémní, nicméně i kdyby uvedený úmysl stěžovatel neměl, bylo by to pro rozhodnutí soudů irelevantní.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky stran výše trestu, nezbývá než zopakovat, že stanovení přiměřeného trestu je záležitostí obecných soudů, nikoli soudu Ústavního. Nalézací i odvolací soud ostatně výši trestu řádně a logicky odůvodnily, přičemž zohlednily stěžovatelovu sexuální deviaci, jakož i možnosti nápravy a resocializace (a uložily trest při spodní hranici trestní sazby). Stěžovatel nadto přehlíží, že potenciál výchovného vlivu není jediným kritériem pro uložení trestu, a už vůbec jim není vlastní názor odsouzeného, že na něj uložený trest výchovně působit nebude. Stěžovatel také pomíjí skutečnost, kterou soudy taktéž zohlednily, a sice že o své poruše dlouho věděl, avšak nevyvinul žádné úsilí ji účinnými prostředky řešit, naopak se nevyhýbal požívání alkoholu a drog, které u něj odstraňovaly zábrany.
Konečně, pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud poznamenává, že obvykle hodnotí trestní řízení jako celek. S ohledem na podrobnou a přesvědčivou argumentaci rozsudků soudů nalézacího a odvolacího tak nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv v tom, že Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil spíše stručně. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkou extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, avšak dovolací soud tuto námitku neopomenul, naopak uvedl, že tento rozpor neshledal. Pokud jde o námitku stran výše trestu, pak stěžovatel tuto námitku nyní ani nepodává jako námitku porušení ústavně zaručených práv, nýbrž jako pouhý nesouhlas s aplikací podústavního práva, navíc jak už bylo řečeno, předmětnou otázkou se velmi pečlivě zabývaly nalézací i odvolací soud. Ani tím tedy k porušení stěžovatelových základních práv nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu