ECLI:CZ:US:2016:1.US.3377.15.1
sp. zn. I. ÚS 3377/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Jany Hubené, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015 č. j. 26 Cdo 2731/2015-76, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014 č. j. 55 Co 443/2014-54 a usnesení soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, ze dne 25. července 2014 č. j. 139 EX 03672/14-032, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, jako účastníků řízení, a Maxfine s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, která byla podána k poštovní přepravě dne 16. listopadu 2015 a doručena Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo na účinnou soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 3, čl. 10 a čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka dále navrhovala, aby Ústavní soud vydal za použití §39 zákona o Ústavním soudu usnesení, že věc je naléhavá a neřídil se pořadím, v němž mu návrh došel. Současně stěžovatelka navrhovala, aby byla podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Soudní exekutor ve věci exekuce pro 2 400 Kč s příslušenstvím, vedené vedlejším účastníkem řízení proti stěžovatelce, usnesením ze dne 25. července 2014 č. j. 139 EX 03672/14-032 nahradil projev vůle stěžovatelky k výpovědi smluvního vztahu a výplatě dávky z penzijního připojištění ze smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a Allianz penzijní společností, a. s., a vyslovil, že "souhlas třetí osoby, je-li jím právní úkon podmíněn, je nahrazen exekučním příkazem přikázáním pohledávky ze dne 4. dubna 2014 č. j. 139 EX 03672/14-11". Proti rozhodnutí soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. listopadu 2014 č. j. 55 Co 443/2014-54 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze napadla dovoláním, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015 č. j. 26 Cdo 2731/2015-76 odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání nevylíčila důvod dovolání v podobě vymezení právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladu, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soudní exekutor i oba ve věci rozhodující soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale i že povahou a intenzitou vytýkaných vad porušily její ústavně zaručená základní práva. Stěžovatelka má za to, že jí byla odňata možnost hájit svá práva v exekučním řízení, neboť jí nebylo umožněno bránit se mimořádným ani řádným opravným prostředkem. Věc neměla být podle názoru stěžovatelky pravomocně skončena, neboť nebyly splněny podmínky exekučního zákona a občanského soudního řádu k vydání usnesení soudního exekutora, když odvolací soud nezkoumal a řádně a úplně nezjistil skutkový stav věci. Rozhodnutí dovolacího soudu pokládá též za nesprávné, neboť soud při svém rozhodnutí vycházel pouze ze skutečnosti, že povinná podala odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora, avšak nepodala návrh na odklad nebo zastavení exekuce.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
8. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy odvolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2016
David Uhlíř
předseda senátu