ECLI:CZ:US:2016:1.US.3379.15.1
sp. zn. I. ÚS 3379/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K. a 2) Z. P., obou společně zastoupených Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Újezd 409/19, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. 2 T 115/2013, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 7 To 104/2014 a usnesení Nevyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 č. j. 8 Tdo 724/2015-18 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále též právo nebýt považován za vinného, dokud o vině pravomocně nerozhodne soud (garantované čl. 40 odst. 2 Listiny).
2. Stěžovatelé byli soudem prvního stupně uznáni vinnými z přečinu krádeže ve spolupachatelství, za což byl každému z nich uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Současně bylo oběma stěžovatelům uloženo uhradit společně a nerozdílně poškozené České republice (dále jen "poškozená") škodu ve výši 25 738 Kč. Soud konstatoval, že stěžovatelé v době necelého roku a půl v sídle Policie ČR v Praze po vzájemné dohodě společně odcizovali v průběhu svých služeb (pozn.: zařazeni jako dozorčí autoparku Pohotovostní motorizované jednotky) opakovaně benzin ze služebních motorových vozidel. K odcizování benzinu docházelo nejméně pětkrát do měsíce minimálně z deseti vozidel po zhruba jednom litru benzinu z každého z nich. Tímto svým jednáním způsobili poškozené škodu ve výši nejméně 25 738 Kč.
3. Soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným ze shora uvedeného přečinu krádeže ve spolupachatelství a uložil jim trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Vycházel přitom z toho, že stěžovatelé se v přípravném řízení doznali a svou trestnou činnost přitom podrobně popsali. Dále vycházel z výpovědí předvolaných svědků a dalších listin - nákupní ceny benzinu či fotodokumentace a videozáznamu z ohledání místa činu aj.
4. Odvolací soud odvolání stěžovatelů zamítl. Konstatoval, že stěžovatelé byli vyslechnuti v dostatečné míře v přípravném řízení a využili svého práva odepřít výpověď v hlavním líčení. Uvedl, že ze spisu zjistil, že stěžovatelé byli ještě před zahájením výslechů poučeni o svých právech a jejich tvrzení o provádění výslechu za záměrně vytvořených okolností, výrazně nepříznivě ovlivňující i jejich psychický stav, nemá oporu ve spisovém materiálu; sami stěžovatelé totiž uvedli, že se cítí schopni výslechu. Podle odvolacího soudu i výše škody byla soudem prvního stupně zjištěna na základě provedených důkazů správně.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Za irelevantní označil námitky stěžovatelů stran nerespektování základních procesních ustanovení orgány činnými již v přípravném řízení, nucení k výpovědím, nevyhovění návrhům na doplnění dokazování či nesprávné zjištění výše údajné škody. Soud za relevantní výhradu nepovažoval ani jejich tvrzení, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo; námitka směřovala výlučně do skutkových zjištění. Dále se dovolací instance vyjádřila k námitkám stěžovatelů, že svým jednáním nenaplnili všechny zákonné znaky přečinu krádeže a dále, že soudy nesprávně neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Na závěr dodal, že ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Škoda způsobená stěžovateli nebyla příliš vysoká, avšak jejich jednání nelze bagatelizovat. Trestné činnosti se dopouštěli po poměrně dlouhou dobu více než jednoho roku a nelze odhlížet ani od jejich profesního postavení, kdy jako policisté měli jít ostatním příkladem v dodržování zákonů.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů není důvodný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
9. Ústavní soud má za to, že soudy všech stupňů jasně a srozumitelně vymezily podíly každého ze stěžovatelů na předmětné trestné činnosti. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného přečinu stěžovateli opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Námitky stěžovatelů nejsou svým obsahem ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů, přičemž není možné odhlédnout od toho, že totožné námitky ji uplatňovaly v rámci přezkumných řízení před obecnými soudy. Tyto se jejich námitkami dostatečně zabývaly.
10. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jejich stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu