ECLI:CZ:US:2016:1.US.3380.15.1
sp. zn. I. ÚS 3380/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Oujezdské, zastoupené JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem Brno, Úvoz 447/120, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2015, č. j. 18 Co 399/2014-166, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č. j. 252 C 189/2011-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a z jí napadených rozhodnutí bylo zjištěno následující.
3. Petr Graf (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku v celkové výši 40.000,- Kč s příslušenstvím, a to dílem z titulu smlouvy o půjčce (10.000,- Kč) a dílem z titulu bezdůvodného obohacení (30.000,- Kč).
4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č. j. 252 C 189/2011-128, tak, že soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), návrh, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 10.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 13.705,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dospěl k závěru, že stěžovatelka se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatila, když si ponechala částku 30.000,- Kč, kterou přijala jako zálohu za zprostředkování převodu (v tomto rozhodnutí blíže specifikovaného) bytu, k němuž však následně nedošlo. Ve zbývající části soud žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastník neprokázal existenci závazku stěžovatelky vrátit mu částku ve výši 10.000,- Kč, která měla být stěžovatelce vedlejším účastníkem dle jeho tvrzení poskytnuta jako půjčka.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2015, č. j. 18 Co 399/2014-166, jako věcně správné potvrzeno.
III.
6. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy při svém rozhodování o nároku vedlejšího účastníka na zaplacení částky 30.000,- Kč s přísl. vybočily ze standardů, které jsou pro postupy zjišťování základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky neodůvodnily. Dále uvedla, že se soudy obou stupňů dopustily "přímé diskriminace", když uvěřily tvrzením vedlejšího účastníka a jím označených svědků Cardy a Chaloupky, jejichž věrohodnost stěžovatelka zpochybnila, zatímco tvrzení stěžovatelky soudy považovaly a priori za nepravdivá. Soudy dle názoru stěžovatelky porušily též její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když při svém rozhodování vycházely ze svědectví svědka Cardy, který během své výpovědi uváděl data ze svého diáře, tento diář však k důkazu nepředložil a stěžovatelka tedy neměla možnost se k zápisům v něm uvedeným vyjádřit. Dále namítla, že se odvolací soud nezabýval jí vznesenou námitkou promlčení vedlejším účastníkem uplatněného práva (k jehož promlčení mělo dle názoru stěžovatelky vyjádřeného v ústavní stížnosti dojít někdy průběhu června 2011, nejpozději však dne 26. 8. 2011), a to přesto, že žaloba byla podána až dne 5. 9. 2011, tedy až po uplynutí zákonem stanovené dvouleté promlčecí doby. Stěžovatelka konečně upozornila též na to, že byla odvolacím soudem nesprávně poučena o tom, že dovolání není dle §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné, zatímco se jí mělo dostat poučení o tom, že dovolání není přípustné dle písm. c) téhož ustanovení, což dle názoru stěžovatelky svědčí o tom, že odvolací soud rozhodování o odvolání stěžovatelky nevěnoval patřičnou pozornost.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, je její podstatou zejména nesouhlas stěžovatelky s hodnocením v řízení provedených důkazů ze strany obecných soudů (zejména pak s hodnocením věrohodnosti svědků Chaloupky a Cardy) a dále se skutkovými závěry, k nimž soudy obou stupňů na základě provedených důkazů dospěly. Stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, kdy opakuje svou argumentaci uplatněnou v předchozím řízení, zejména pak v řízení odvolacím. Stěžovatelka se tím po Ústavním soudu fakticky domáhá přezkumu věcné správnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tato pravomoc však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo uvedeno shora. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující.
10. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy se tvrzeními obou účastníků řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí též řádně a srozumitelně odůvodnily. Náležitá pozornost byla soudy obou stupňů věnována též hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků, a to zejména jde-li o svědky Chaloupku a Cardu, přičemž soudy úvahy, kterými byly při hodnocení věrohodnosti těchto výpovědí vedeny, v rámci odůvodnění svých rozhodnutí též podrobně popsaly (v podrobnostech viz str. 10 - 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 - 5 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud přitom nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
11. Odmítnout je třeba rovněž námitku stěžovatelky, dle níž mělo v řízení před obecnými soudy dojít k porušení jejího práva na rovnost účastníků řízení, resp. jak stěžovatelka uvádí k její "přímé diskriminaci", čehož se soudy měly dopustit tím, že uvěřily tvrzením vedlejšího účastníka a jím označených svědků Cardy a Chaloupky, zatímco tvrzení stěžovatelky soudy považovaly a priori za nepravdivá. Toto tvrzení stěžovatelky však nenalézá oporu v obsahu napadených rozhodnutí, z nichž naopak vyplývá, že se soudy řádně zabývaly tvrzeními obou účastníků řízení, kteří byli před soudem jako účastníci řízení též vyslechnuti, avšak s přihlédnutím ke skutečnosti, že jejich výpovědi byly vzájemně v přímém rozporu, nemohly soudy pouze z nich vycházet, ale bylo nutné vyjít z výpovědí soudem vyslechnutých svědků a dalších v řízení provedených důkazů. Skutečnost, že na základě svědecké výpovědi svědka Chaloupky soud prvního stupně a následně i soud odvolací vzal za prokázaná (jde-li o bezdůvodné obohacení ve výši 30.000,- Kč) skutková tvrzení vedlejšího účastníka a naopak tvrzení stěžovatelky tím měl za vyvrácená, však v žádném případě nelze považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení či dokonce za diskriminaci, jak se stěžovatelka mylně domnívá.
12. Porušením práva na spravedlivý proces není ani skutečnost, že svědek Carda během své výpovědi uváděl data ze svého diáře, který však k důkazu nepředložil. To proto, že v řízení prováděným důkazem nebyl diář advokáta Cardy jako listinný důkaz, ale jeho svědectví, k němuž stěžovatelka měla možnost se vyjádřit, čehož také využila, jak se podává z obsahu ústavní stížnosti. Právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny proto porušeno být nemohlo.
13. S právě uvedenou námitkou souvisí (byť spíše okrajově) i další námitka stěžovatelky, dle níž se odvolací soud nezabýval jí vznesenou námitkou promlčení. S tímto tvrzením se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. To proto, že není pravdou, že by se odvolací soud s touto námitkou nevypořádal. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud se touto námitkou zabýval, avšak dospěl k závěru, že závěry soudu prvního stupně stran stěžovatelkou namítaného promlčení, resp. jeho nedůvodnosti, jsou správné (viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Na právě uvedeném pak nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud v této souvislosti pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. To platí tím spíše, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí z pohledu Ústavního soudu jasně a srozumitelně vysvětlil, proč shledal stěžovatelkou vznesenou námitku promlčení za nedůvodnou (viz str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Jistou souvislost této stěžovatelčiny námitky s výše uvedenou námitkou stran toho, že stěžovatelka neměla možnost nahlédnout do diáře svědka Cardy, lze pak spatřovat v tom, že oním rozhodným údajem, který měl svědek Carda ze svého diáře čerpat, bylo datum 4. 9. 2009, kdy mělo dojít ke schůzce na úřadě, po níž již bylo zřejmé, že ke stěžovatelkou zprostředkovávanému převodu bytu nedojde. Soudy přitom vycházely z toho, že promlčecí doba počala běžet dne následujícího, tj. dne 5. 9. 2009, neboť stěžovatelce tohoto dne vznikla povinnost vrátit jí poskytnutou zálohu. Za situace, kdy žaloba byla podána dne 5. 9. 2011, tak soudy dospěly k závěru, že žalované právo promlčeno být nemohlo. Stěžovatelka však s tímto závěrem ve své ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas a namítala, že skutečnost, že k převodu předmětného bytu nedojde, byla zřejmá již po schůzi nájemníků, která se uskutečnila dne 26. 8. 2009, a žalované právo tak bylo promlčeno dříve, než došlo k podání žaloby. Touto námitkou se však Ústavní soud nezabýval. To proto, že stěžovatelka se jejím prostřednictvím domáhá toliko přezkumu věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Tato námitka proto není z hlediska ústavněprávního relevantní. Ústavní soud k právě uvedenému závěrem toliko obiter dictum uvádí, že ani v případě, že by se soudy přiklonily k právnímu názoru stěžovatelky a běh promlčecí doby počítaly ode dne 26. 8. 2009, resp. dne následujícího, příp. již od června 2009, by se stěžovatelka nemohla domoci pro ni příznivějšího výsledku sporu za situace, kdy soudy mj. konstatovaly též to, že v mezidobí došlo ke stavení běhu promlčecí doby, neboť vedlejší účastník řádně uplatnil své právo v trestním řízení, promlčecí doba tudíž od 18. 5. 2011 do 2. 9. 2011 neběžela, a k promlčení předmětného práva před podáním žaloby proto dojít nemohlo. Právě uvedenou (a nikoli nevýznamnou) skutečnost však stěžovatelka patrně přehlíží a ve své ústavní stížnosti ji nijak nezmiňuje.
14. Důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí pak nemůže být ani skutečnost, že stěžovatelka byla odvolacím soudem (zřejmě v důsledku písařské chyby) nesprávně poučena o tom, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není s ohledem na §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu přípustné, namísto aby byla poučena o tom, že dovolání není přípustné dle písm. c) téhož ustanovení. To proto, že toto pochybení je ryze formálního charakteru a není způsobilé založit důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť stěžovatelčina ústavně zaručená práva v jeho důsledku nikterak porušena nebyla.
V.
15. Ze všech zde zmíněných důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, odůvodňující jeho zásah, a ústavní stížnost tak podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu