ECLI:CZ:US:2016:1.US.34.16.1
sp. zn. I. ÚS 34/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3401/2015-247, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 27 Co 187/2015-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele zaručená mu čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci (zde vedlejší účastník), povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 550.829,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné dle nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 15. 4. 1998 ohledně nemovitostí, jež měly být stěžovateli a Jitce Wesströmové (sestra stěžovatele) vydány na základě dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 coby oprávněným osobám ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."). Řízení o této žalobě je vedeno u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003.
4. Okresní soud v Kutné Hoře svým usnesením ze dne 20. 1. 2015, č. j. 9 C 194/2003-203, rozhodl o tom, že předmětné řízení se přerušuje do "právní moci rozhodnutí soudu ve věci 4 C 126/92" (výrok II.).
5. Právě uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 27 Co 187/2015-218, potvrzeno s tím, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí upřesnil, že předmětné řízení se takto přerušuje "do pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92."
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3401/2015-247, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu §237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
III.
7. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že pochybnosti odvolacího soudu stran skutečnosti, zda stěžovatel byl v době uzavření dohody o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb., na jejímž základě měl stěžovatel nabýt vlastnické právo k nemovitostem, které mají být předmětem nájmu v i nyní souzené věci, v postavení oprávněné osoby či nikoli, nejsou namístě. S přihlédnutím k tomu dle názoru stěžovatele není namístě ani přerušení řízení o zaplacení nájemného, které je vedeno u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jeho aktivní legitimace je v tomto sporu zjevně (bez dalších pochybností) dána, neboť stěžovatel vlastnictví k předmětu nájmu nabyl jako další oprávněná osoba ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. na základě dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998, jejíž platnost nelze v soudním řízení dle soudní judikatury (např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 8 Co 1991/95) přezkoumávat z hlediska kritérií, která jsou dle zákona č. 403/1990 Sb. pro vydání (příp. nevydání) věci rozhodná. To podle názoru stěžovatele platí tím spíše, že dle skutkových okolností, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popisuje, je zcela zjevné, že stěžovatel oprávněnou osobou skutečně byl. Pokud i přesto soudy v nyní souzené věci uzavřely, že je třeba řízení o zaplacení nájemného přerušit a vyčkat na skončení řízení vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92, v jehož rámci je otázka, zda je stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., řešena, pak tím dle názoru stěžovatele porušují jeho právo vlastnit majetek, právo podnikat, jakož i právo na to, aby věc stěžovatele byla soudem projednána bez zbytečných průtahů.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí o přerušení řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že odvolací soud i soud dovolací svá rozhodnutí v této souvislosti řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl. K námitkám stěžovatele pak Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující.
11. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, dle níž bylo soudy rozhodnuto o přerušení předmětného řízení dle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu v rozporu se zákonem a ustálenou soudní judikaturou. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že soudy nebyly oprávněny přerušit předmětné řízení do doby, než bude skončeno řízení vedené týmž soudem prvního stupně pod sp. zn. 4 C 126/92, v jehož rámci je posuzována mj. i otázka, zda je stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., a zda tedy mohl s vedlejším účastníkem platně uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, které jsou v nyní souzené věci předmětem sporného nájmu. Této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť ze zákona č. 403/1990 Sb. dle jeho názoru nikterak nevyplývá, že by obecné soudy nebyly nadány pravomocí k přezkumu platnosti dohod o vydání nemovitostí ve smyslu právě uvedeného zákona z hlediska podmínek v tomto zákoně vymezených, přičemž k opačnému závěru nedospěla ani soudní judikatura, jak se stěžovatel nesprávně domnívá. Na právě uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatele na závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 8 Co 1991/95. Byť krajský soud v tomto rozsudku skutečně dospěl k závěrům, které odpovídají stěžovatelovu výkladu příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., stěžovatel v této souvislosti patrně přehlédl, že toto rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. 23 Cdo 100/99, zrušeno, neboť dovolací soud dospěl v této otázce k závěrům zcela odlišným. Dovolací soud se v tomto svém rozhodnutí postavil na opačné stanovisko, když vyslovil právní názor, že přezkoumání projevu vůle učiněného na základě speciálního restitučního předpisu je možné nejenom pro rozpor s obecnými důvody neplatnosti právních úkonů, ale i pro rozpor s kritérii daného zákona, vztahujícími se k učiněnému právnímu úkonu. Ke shodnému závěru pak dovolací soud dospěl i v dalších svých rozhodnutích [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1120/2001, nebo ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1177/2001 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by soudy rozhodující v nyní souzené věci rozhodly o přerušení řízení neoprávněně, v rozporu se zákonem a ustálenou soudní judikaturou, jak tvrdil stěžovatel, neboť nelze dovodit, že by soudy nebyly oprávněny zabývat se otázkou, zda stěžovatel je skutečně oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 403/1990 Sb., a zda tedy platně nabyl vlastnictví k předmětu nájmu či nikoli. Ústavní soud má přitom shodně s odvolacím i dovolacím soudem za to, že tato otázka je otázkou právně relevantní i v nyní souzené věci.
12. V této souvislosti neobstojí ani odkaz stěžovatele na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), neboť v těchto rozhodnutích byly řešeny zcela jiné právní otázky [konkrétně otázka, zda se v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, lze domáhat ochrany vlastnického práva k této věci žalobou na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu, jakož i otázka, zda se lze podle obecných předpisů domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.]. Tyto otázky však s nyní souzenou věcí nikterak nesouvisí. Ani podpůrná argumentace těmito rozhodnutími tak v nyní souzené věci není dle názoru Ústavního soudu namístě.
13. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že jeho postavení coby oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. je navíc zcela nepochybné, a v této souvislosti Ústavnímu soudu předložil obsáhlou argumentaci, pak Ústavní soud toliko uvádí, že mu nepřísluší (tím méně za stávající procesní situace, kdy o tom, zda je stěžovatel osobou oprávněnou dle §3 zákona č. 403/1990 Sb. či nikoli, dosud nebylo rozhodnuto) tuto otázku jakkoli věcně posuzovat, neboť tato pravomoc byla svěřena obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, jak se stěžovatel patrně mylně domnívá.
14. V řešené věci tak Ústavní soud důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledal. Naopak dospěl k závěru, že soudy řádně posoudily okolnosti pro přerušení řízení, přičemž Ústavní soud nedospěl k závěru, že by takové rozhodnutí bylo lze považovat za zkracující stěžovatele v jeho základních právech. K tomu je možno odkázat na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, například usnesení sp. zn. I. ÚS 3315/15 ze dne 10. 12. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2216/15 ze dne 26. 11. 2015 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3016/15 ze dne 4. 11. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz.
V.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu