ECLI:CZ:US:2016:1.US.3450.15.1
sp. zn. I. ÚS 3450/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Stariatové, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti výrokům II., III., IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 19. 8. 2015 č. j. 70 Co 242/2015-190, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a Michala Stariata, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, i. s. Mgr. Janou Juřičkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Nová Ulice, Na Střelnici 1212/39, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svým právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právem na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud si v posuzované věci vyžádal soudní spis, z něhož vyplývá, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 3. 2014 č. j. 26 C 305/2014-147, rozhodl tak, že výživné, které stěžovatelka hradí vedlejšímu účastníkovi, se pro období od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2014 zvyšuje na částku 2.500 Kč měsíčně. Výrokem II. a III. zamítl návrh, aby stěžovatelka byla povinna hradit výživné zvýšené o dalších 500 Kč měsíčně v období od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2014 a návrh na zvýšení výživného z částky 1.700 Kč měsíčně na částku 3.000 Kč v období od 1. 7. 2014 nadále. Výrokem III. dlužné výživné vzniklé ze zvýšení výživného za období od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2014 ve výši 24.000 Kč uložil stěžovatelce uhradit k rukám vedlejšího účastníka v měsíčních splátkách po 1.000 Kč pod ztrátou výhody splátek a výrokem IV. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud toto rozhodnutí zčásti potvrdil, a to ve výroku II. a III. ohledně zamítnutí návrhu na zvýšení výživného o dalších 500 Kč. Napadenými výroky svého rozsudku Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc rozsudek okresního soudu změnil tak, že se původní výživné ve výši 1.700 Kč zvyšuje na částku 2.500 Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2014 nadále, dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku dlužné výživné a náhradu nákladů řízení před okresním i odvolacím soudem.
3. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že se okresní soud ve svém rozhodnutí nedostatečně zabýval důvodem, který vedl žalobce k ukončení studia na vysoké škole, kterým byla neschopnost otce zajistit finančně studium vedlejšího účastníka a též potřeba vedlejšího účastníka "dohnat" učivo, které na vysoké škole nezvládal. Okresní soud se podle krajského soudu též nezabýval povahou a osobností vedlejšího účastníka, na nějž právě při studiu prvého ročníku dolehly problémy rodinné, rozchod s přítelkyní a skutečnost, že matka o syna zcela ztratila zájem. Je též třeba přihlédnout k tomu, že v současné době je uplatnění v IT sféře bez vysokoškolského vzdělání téměř mizivé. Krajský soud částečně aktualizoval a doplnil dokazování, neboť potřeba provedených důkazů vyšla v řízení najevo, a zjistil, že vedlejší účastník řádně dokončil první ročník vysokoškolského studia. Vzhledem k tomu, že dovršil v červnu 26 let, zvýšily se jeho výdaje na zdravotním pojištění, které je povinen hradit ve výši 1.250 Kč měsíčně, a byla ukončena výplata slevy na dani jeho otci, čímž poklesl jeho výdělek o 1.000 Kč měsíčně. Krajský soud přihlédl i k tomu, že vedlejší účastník místo přerušení studia původně studované vysoké školy si doplnil znalosti na VOŠ, aby mohl studium vysoké školy absolvovat. Z těchto důvodů se krajský soud neztotožnil se závěrem okresního soudu, že získáním absolutoria na odborné škole v červnu 2014, lze považovat studium vedlejšího účastníka za plně uzavřené a z tohoto důvodu je možno jej nadále hodnotit jako osobu, která je již schopna samostatně se živit. Podle krajského soudu vedlejší účastník prokázal opravdový zájem o studium a přesně popsal důvody, které vedly k ukončení prvého pokusu o studium vysoké školy a spočívaly v jeho nedostatečných znalostech získaných studiem na střední škole a byly umocněny i indispozicemi osobního charakteru. Proto se rozhodl studium na vysoké škole ukončit a nedostatky doplnit studiem na VOŠ. Poté se znovu přihlásil na vysokou školu stejného oboru, přičemž je zřejmé, že své neznalosti řádně doplnil, neboť ve studiu úspěšně pokračuje. Je bez pochyb, že získáním vysokoškolského studia u vedlejšího účastníka dojde k prohloubení předchozího vzdělání, na které studium vysoké školy navazuje a povede k lepším budoucím vyhlídkám na získání prostředků pro životní potřeby prací. Studium vedlejšího účastníka proto nelze označit za studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze "prodlužovala mládí". Pokud se týká konkrétní výše, o kterou bylo nutné zvýšit původně stanovené výživné v částce 1.700 Kč měsíčně, pak odvolací soud zcela akceptuje závěry okresního soudu, které vedly ke zvýšení výživného z této částky na částku 2.500 Kč, a to ode dne 1. 1. 2012.
II. Argumentace stran
4. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odvolává na nález Ústavního soudu k výživnému na zletilé dítě ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 a na komentář k občanskému zákoníku. Jak Ústavní soud uvedl, při výživném pro zletilé potomky, musí obecné soudy velmi bedlivě hodnotit samotnou existenci této vyživovací povinnosti a její výši. Bylo namístě se zabývat zejména tím, zda v případě vedlejšího účastníka skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání. Z hlediska úvah o výši výživného je pak třeba pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade studium na vedlejšího účastníka, zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia pracoval alespoň příležitostně formou brigád. Úkolem soudů je též vyjádřit se k tomu, zda daný typ vzdělání představuje ještě přípravu na budoucí povolání, anebo jde již jen o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti. Stěžovatelka polemizuje s názorem krajského soudu, že měla prokázat, že daný typ vzdělání je nadstandardní doplňování znalostí, případně, že žalobce je schopen se sám živit, soud měl povinnost stěžovatelku příslušně poučit, aby navrhla další důkazy. Podle stěžovatelky vedlejší účastník ukončil své vzdělání úspěšným ukončením studia na vyšší odborné škole, a pokud se následně rozhodl pro další studium na vysoké škole, nelze náklady s tím spojené přenášet na stěžovatelku z titulu nároku na výživné. Krajský soud též podle stěžovatelky aplikoval skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se doby studia na předchozí škole i na dobu studia vedlejšího účastníka na škole vysoké. Dále stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastník je vlastníkem garáže, kterou by mohl prodat a z výtěžku uspokojovat své potřeby.
5. Ústavní soud si vyžádal i vyjádření vedlejšího účastníka, který uvedl, že po rozvodu rodičů oba s bratrem žili s otcem a stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi přispívala na výživném pouze 1.500 Kč v době jeho středoškolského studia, takto nízká částka byla zcela nepřiměřená potřebám středoškoláka a byla i důvodem, proč nemohl studovat na vysoké škole v Brně ve studiu bezprostředně navazujícím na jeho středoškolské vzdělání. Matka ani jednomu ze synů navíc nikdy nic nad rámec soudně stanoveného výživného nepřispěla, a to ani, když měli mimořádné výdaje (taneční, autoškola, školní zájezdy, ale ani narozeniny, vánoce) a požádali ji o to. Studium vysoké školy vedlejší účastník zprvu nezvládal a musel si doplnit znalosti nástavbovým studiem. Toto nástavbové studium v oboru informačních technologií v podobě ukončení vyšší odborné školy nelze považovat za dokončení plnohodnotného vzdělání, až vysokoškolské vzdělání dává možnost uplatnění se na trhu práce. Vedlejší účastník dále argumentuje tak, že stěžovatelka sice poukazuje na porušení procesních požadavků krajským soudem, ale byla to stěžovatelka, kdo se na jednání odvolacího soudu nedostavil, nedoložila ani omluvu a její právní zástupce pouze konstatoval, že se omlouvá ze zdravotních důvodů a nepožádal o odročení jednání či jiné procesní řešení. Vedlejší účastník dále poukazuje na to, že byl jak před okresním soudem, tak i krajským soudem vyslýchán ke svým potřebám v době aktuálního studia na vysoké škole. Rovněž vysvětlil, jak je to s jeho vlastnictvím garáže. Vedlejší účastník uzavírá, že náklady jeho studia z velké části hradí jeho otec, který též podporoval i bratra, byť tento nyní žije se stěžovatelkou. Vedlejší účastník má za to, že pokud mu stěžovatelka hradila výživné 18.000 Kč ročně po dobu jeho středoškolského studia, 20.400 Kč ročně po dobu nástavbového studia a nyní má platit 30.000 Kč ročně po dobu vysokoškolského studia, tak se nejedná o žádný podstatný zásah do práva stěžovatelky vlastnit majetek, který by ji měl ohrozit a měl požívat ústavní ochrany.
6. Krajský soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poukázal na to, že se se všemi argumenty stěžovatelky, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, vypořádal ve svém napadeném rozhodnutí. Krajský soud bedlivě hodnotil existenci vyživovací povinnosti stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi i její výši a rozsáhle své rozhodnutí odůvodnil.
6. Stěžovatelka nevyužila své možnosti repliky k vyjádřením krajského soudu a vedlejšího účastníka, k níž byla Ústavním soudem vyzvána.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a jeho úkolem není plnit funkci další odvolací instance. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě, že napadené rozhodnutí vybočuje z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Ústavní soud si je vědom svého stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14, jímž se vymezil proti tzv. "studiu pro studium" u zletilých dětí, vymáhajících výživné po rodičích. V tomto svém nálezu pak též zdůraznil, že apriori nevylučuje, že studium zletilého dítěte na vysoké škole představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů. Rodiče jsou totiž odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí, a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit. Ústavní soud též v citovaném nálezu uvedl, že je vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia, které by zpravidla mělo navazovat na předchozí studium a vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Ústavní soud v citovaném nálezu připustil, že může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. Argumentace krajského soudu se případem stěžovatelky a jejího syna zabývala právě z tohoto Ústavním soudem naznačeného pohledu.
8. Ústavní stížnost pak je jen pokračující polemikou se závěry krajského soudu, přičemž stěžovatelčiny argumenty jsou prakticky totožné s těmi, které uplatňovala před obecnými soudy. Krajský soud se pak v napadeném rozhodnutí se všemi těmito argumenty vypořádal a pečlivě odůvodnil své závěry. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět revizi dokazování, hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva, s jehož výsledky stěžovatelka nesouhlasí. Důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu by nastala jen tehdy, pokud by provedené dokazování či právní závěry ve věci byly projevem svévole obecného soudu, či v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomuto však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť krajský soud se zabýval všemi námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Pokud pak stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že jí dostatečně nepoučil a ve věci nevyslechl, ani tyto výhrady podle Ústavního soudu nedostoupily ústavního rozměru. Stěžovatelka nevyužila své procesní možnosti k tomu, aby se účastnila jednání před krajským soudem, a v řízení byla právně zastoupena, proto by jí poučení k otázkám hmotného práva měl poskytovat v prvé řadě její právní zástupce.
9. Ústavní soud v jednání obecného soudu neshledal nesoulad s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces ani ochranu vlastnictví, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu