ECLI:CZ:US:2016:1.US.3459.16.1
sp. zn. I. ÚS 3459/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Hýska, zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2016 č. j. 20 Cdo 1568/2016-242 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2015 č. j. 26 Co 70/2015-186, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, a za vedlejšího účastenství Ing. Jiřího Tomíčka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
2. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 26 Co 70/2015-186 k odvolání obou účastníků řízení před obecnými soudy (stěžovatele jako oprávněného a Ing. Jiřího Tomíčka jako povinného) potvrdil usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 10. 2014 č. j. 29 EXE 2694/2013-133. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce účastníků byla uzavřena v režimu občanského zákoníku, neboť oprávněný půjčil peníze povinnému jako občan, nikoli jako podnikatel zabývající se podle předmětu svého podnikání půjčováním peněžních prostředků. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v otázce absolutní neplatnosti ujednání účastníků o úrocích z prodlení ve výši 0,2 % denně v kapitalizované výši 1 937 628,95 Kč za období od 9. 8. 2002 do 24. 3. 2004 a z částky 1 798 925 Kč za období od 25. 3. 2004 do zaplacení. Zdůraznil, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti [§40 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] má pouze formální charakter, nezakládá sám osobě právní důvod vymáhaného plnění a exekuční soud proto v souladu s ustálenou soudní praxí v rámci rozhodování o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zkoumá, zda oprávněný má podle hmotného práva na vymáhané plnění nárok.
3. Odvolací soud se v ztotožnil rovněž s tím, že se povinnému nepodařilo prokázat splnění vymáhaného dluhu zaplacením částek 350 000 Kč a 850 000 Kč (v tomto směru odkázal na soudem prvního stupně provedené důkazy a jejich přesvědčivé a logické hodnocení) a za správný označil i závěr soudu prvního stupně v otázce promlčení práva.
4. Nejvyšší soud poté svým usnesením ze dne 18. 5. 2016 č. j. 20 Cdo 1568/2016-242 odmítl také stěžovatelovo dovolání v dané věci.
5. Stěžovatel nesouhlasí s těmi závěry obecných soudů, které jsou vůči jeho nárokům zamítavé (zastavení exekuce pro částku 1 937 628,95 Kč jako kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 1 798 925 Kč za období od 9. 8. 2002 do 24 3. 2004). V ústavní stížnosti zejména uvedl, že spolu s povinným Ing. Tomíčkem jednali jako podnikatelé, prostředky z půjčky sloužily k podnikání a nešlo tedy o půjčku mezi občany, takže stěžovatel je podle svého názoru chybným názorem obecných soudů krácen na svých majetkových právech, neboť se sjednaným úrokem počítal. Je také toho názoru, že soudy jednaly o něčem, co jim nepříslušelo a překročily tak meze svého oprávnění, přičemž dovolací soud se jeho dovoláním zabýval jen formálně a nedostatečně.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
8. Pochybení takového charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí dostatečně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Pokud nebylo jasně prokázáno, že předmětná půjčka byla poskytnuta mezi podnikateli, nemůže stěžovatel považovat závěry obecných soudů za nespravedlivé; soud prvního stupně se pak legitimně zabýval otázkou, zda má jako oprávněný na vymáhané plnění nárok podle hmotného práva a zda úrok z prodlení byl sjednán v souladu se zákonem. Z tohoto postupu nelze vyvozovat, ačkoliv se tak stěžovatel domnívá, že by soudy překročily meze svého oprávnění. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud v daném případě žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
9. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu