ECLI:CZ:US:2016:1.US.3465.15.1
sp. zn. I. ÚS 3465/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2015 č. j. 7 Tdo 400/2015-147, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. 8 To 90/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2014 sp. zn. 43 T 2/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2014 sp. zn. 43 T 2/2014 uznal stěžovatele vinným pod bodem I. zvlášť závažný zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, pod body II. 1 a II. 2 pokračujícím zvlášť závažným zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2, písm. a), písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. 3 zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3, písm. j) tr. zákoníku, spáchaným ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod body II. 4 a II. 5 pokračujícím zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3, písm. h), písm. j) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §54 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí. Podle §54 odst. 4 tr. zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest propadnutí majetku a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stěžovateli uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které v rozsudku specifikoval.
3. Spolu se stěžovatelem bylo rozsudkem odsouzeno dalších šest spoluobviněných.
4. Podle §228 odst. 1, 3 písm. a) tr. ř. byla stěžovateli a dalším spoluobviněným uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody, se zbytkem nároku pak byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Soud stěžovatele podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný pod bodem III., právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v případě stěžovatele ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
6. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 8 To 90/2014 podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve vztahu k výroku týkajícího se stěžovatele ve výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2015 č. j. 7 Tdo 400/2015-147 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy bez jednoznačných důkazů dovodily rozhodující skutečnosti týkající se zejména jeho vůdčí role v organizované zločinecké skupině vytvořené za účelem páchání vražd vytipovaných movitých osob či naplnění jejích jednotlivých pojmových znaků. Zapojení jednotlivých spoluobviněných do činnosti skupiny údajně soud podrobně nevymezil. Soud podle jeho názoru při hodnocení důkazů rozvinul úvahy, které stěžovatel nemohl předvídat, čímž bylo podle jeho názoru dotčeno jeho právo na obhajobu. Dotčena byla podle něj i zásada in dubio pro reo.
9. Založení organizované zločinecké skupiny soud podle názoru stěžovatele nepřípustně zjistil na základě posudku z oboru zdravotnictví, čímž soud přejal názor psychologa - znalce navrženého obžalobou. Závěry posudku v tom smyslu, že spoluobvinění jsou schopni účelové lži, jim v trestním řízení soud nemůže klást k tíži. Existenci organizované zločinecké skupiny soud údajně dovozuje i ze skutečností, že stěžovatel opatřil kukly pro ostatní spoluobviněné a z faktu, že stěžovatel vystupoval pod falešnou identitou.
10. K případům vražd pana Petra V. (jedná se o pseudonym) a pana Pavla K. (jedná se o pseudonym) stěžovatel uvádí, že z provedených důkazů nikterak nevyplývá jeho povědomost o tom, že "výsledkem vydírání mělo být i zavraždění". Stěžovatel dále tvrdí, že se soud náležitě nevypořádal s otázkou smyslu hlídky stěžovatele a spoluobviněného D. u vjezdu na polní cestu, když nebyl domluven žádný komunikační kanál mezi oběma částmi skupiny.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.
13. V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., zejména dokazování (§89 a násl. tr. ř.) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi.
14. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
15. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.
16. Lze připomenout, že obdobné námitky jako v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil v obhajobě a že obecné soudy se s nimi adekvátním způsobem vypořádaly. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat skutkový závěr, že jednání stěžovatele naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty zvlášť závažných zločinů kladených mu za vinu. Závěry o existenci a fungování organizované zločinecké skupiny kolem stěžovatele soud prvého stupně dovodil z výpovědi jeho samotného, spoluobviněných D. D. a P. K., doplněných o údaje získané ze sms zpráv zajištěných mobilních telefonů a řadou dalších důkazů. Za účelem dokreslení postavení jednotlivých obviněných v rámci organizované zločinecké skupiny soud provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví klinická psychologie ve spojení s psychiatrickým vyšetřením. Role jednotlivých obviněných včetně vůdčího postavení stěžovatele pak nalézací soud podrobně v napadeném rozsudku popsal. Pokud v této souvislosti zmínil i stanovisko znaleckého posudku týkajícího se závěru, že rozpory mezi subjektivními údaji obsaženými ve výpovědích obviněných a objektivními údaji nejsou způsobeny psychopatologickými mechanismy, nýbrž že se jedná o volní, vědomé rozhodnutí obviněných podat zkreslenou výpověď, jedná se o zcela relevantní postup soudu při hodnocení provedených důkazů. Právo obviněného uvádět na svou obhajobu cokoli, tedy i nepravdu, takovým postupem nebylo nikterak dotčeno.
17. Soud prvního stupně se rovněž zabýval subjektivní stránkou trestných činů a vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatelův úmysl zcela jistě zahrnoval i následnou fyzickou likvidaci vydíraných Petra V. a Pavla K. Mimo jiných důkazů tento závěr jednoznačně vyplývá ze zvukové nahrávky hovoru spoluobviněných pořízené v jimi užívaném motorovém vozidle. K námitce stěžovatele se touto otázkou zabýval i odvolací soud (str. 30 a 31 rozsudku). Na jeho závěry lze bez dalšího odkázat. Úvaha stěžovatele, že použití kukel při napadení poškozeného potvrzuje jeho tvrzení o tom, že nebyl srozuměn s jeho následným usmrcením, se Ústavnímu soudu nejeví jako logická. Použití maskování kuklami při přepadení poškozeného zcela jistě splnilo svůj účel už tím, že vedlo k umocnění momentu překvapení a prvotní paralýzy poškozeného. Nijak dále nepodložené tvrzení stěžovatele o tom, že maskováním obvinění sledovali i ztížení případné následné identifikace poškozeným, není způsobilé výše uvedené důkazně podložené zjištění soudu zpochybnit.
18. Stejně údajná absence dohody o způsobu komunikace v případě hlídky stěžovatele a spoluobviněného D. u cesty nijak nezeslabuje závěr o participaci hlídkujících na páchané závažné trestné činnosti.
19. Ústavní soud po zhodnocení napadených rozhodnutí z pohledu ústavnosti dospěl k závěru, že důkazní řízení probíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Dotčení práv obhajoby plynoucích ze zásady kontradiktornosti, která se odráží se v ustanoveních §33 a násl. tr. řádu a §214 tr. řádu, Ústavní soud neshledal. Stěžovatel se ostatně v tomto směru omezuje na obecná tvrzení.
20. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
21. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí soudů vyšších stupňů, vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokazována na základě přímých a nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zváženy. Z jejich hodnocení vyplývá, že se doplňují a na sebe navazují tak, že příslušné rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno. Podle Ústavního soudu přezkoumávaná hodnocení nevykazují znaky libovůle, mají vnitřní logiku, vycházejí ze vzájemných souvislostí a jsou založena na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatele o jednostranném, resp. nesprávném hodnocení provedených důkazů, či o nesprávné aplikaci ustanovení trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu.
22. Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu