ECLI:CZ:US:2016:1.US.3481.15.1
sp. zn. I. ÚS 3481/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PREFA MAJETKOVÁ a. s., se sídlem Husova 456, Pardubice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3896/2015-453, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014 č. j. 53 Co 169/2014-409 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 24 C 109/2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů tvrzením, že jimi bylo zasaženo zejména do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost s žalovaným státem (čl. 37 odst. 3 Úmluvy) a právo na účinné ochranné prostředky (čl. 13 Úmluvy).
2. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost (žaloby směřovaly proti usnesení č. j. 24 C 109/2006-174 ze dne 16. 8. 2010, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 odmítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným České republice - Ministerstvu financí a České republice - Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 467 224 000 Kč s příslušenstvím, a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 53 Co 61/2011-222 ze dne 31. 8. 2011 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 267/2012-263 ze dne 22. 5. 2012 odmítl a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení). Konstatoval, že po provedeném dokazování nedospěl k závěru o prokázání spáchání trestného činu u žádného z označených soudců. Stran žaloby na obnovu řízení uzavřel, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro podání této žaloby, jelikož nemíří proti meritornímu rozhodnutí, ale proti rozhodnutí procesní povahy, kterým soud odmítl žalobu z procesních důvodů.
3. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, resp. ve výroku II. potvrdil ve správném znění, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nad rámec uvedl, že i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2293/12 (pozn.: správně IV. ÚS 2993/12) potvrdil závěry obecných soudů, tedy že zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby byly ve věci splněny. Na závěr konstatoval, že příslušný zmatečnostní důvod (rozhodování v důsledku trestného činu soudce) není dán a soud nižší instance rozhodl správně i ve vztahu k žalobě na obnovu řízení, která směřovala nikoliv proti meritornímu rozhodnutí, ale proti rozhodnutí (usnesení), kterým byla žaloba odmítnuta pro absenci podmínek pro věcné projednání návrhu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Uzavřel, že stěžovatelka nesplnila požadavky, které na ní klade zákon stran vymezení předpokladů přípustnosti dovolání; její námitky nebyly podle závěrů soudu způsobilé založit přípustnost podaného dovolání.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavněprávnímu přezkumu přitom dominuje vertikální linie (ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole), jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny.
7. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly a interpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí též řádně odůvodnily. V příslušných rozhodnutích nelze podle Ústavního soudu nalézt žádné vybočení ze zákonných mantinelů, jež by ve svém důsledku zakládalo porušení základních práv stěžovatelky a tedy důvodnost podané stížnosti stěžovatelky. Ta je svou povahou pouze pokračující polemikou se závěry obecných soudů. V záhlaví citovaná rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a porušení ústavně zaručených principů a práv stěžovatelky neshledal. Odkázat lze v obecné rovině též na závěry tohoto soudu uvedené již v usnesení ze dne 25. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2993/12.
8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu