ECLI:CZ:US:2016:1.US.3488.15.1
sp. zn. I. ÚS 3488/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Emilie Karzelové, zastoupenou JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 10, Český Těšín, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 109 C 17/2014 - 117 ze dne 27. 8. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svým ústavním právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém rozsudku ze dne 27. 8. 2015 uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci částku 8 921 Kč s příslušenstvím a částku 2 178 Kč na nákladech spojených s vymáháním pohledávky. Žalobce, vnuk stěžovatelky, se touto žalobou domáhal doplacení nákladů na topení vynaložených v roce 2013 v domě, který se stěžovatelkou sdílí. Tento žalobcův nárok měl vzniknout na základě stěžovatelkou rozporované konkludentní dohody, dle které měly být tyto náklady hrazeny z poloviny žalobcem a z poloviny stěžovatelkou. Žalobce přitom doložil, že stěžovatelka uhradila pouze 18 % z celkové sumy, přičemž rozdíl mezi polovinou celkových nákladů a uhrazenou sumou, byl předmětem úspěšné žaloby.
Okresní soud žalobě vyhověl, neboť existenci konkludentní dohody o polovičním rozdělení nákladů na otop shledal jako prokázanou, a to z důvodu dlouhodobého dodržování bez jakéhokoliv pozměnění.
Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí nebylo možno podat opravný prostředek, napadla jej stěžovatelka ústavní stížností.
II. Argumentace stran
Stěžovatelka existenci konkludentní dohody popírá, přičemž uznává pouze povinnost k úhradě 35 % nákladů na otop, která vychází z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené v roce 1996. Rozporuje jednak dlouhodobé hrazení polovičního podílu, dále také tvrzení, že podlahová plocha v užívání stěžovatelky odpovídá podlahové ploše v užívání jejího vnuka.
Stěžovatelka dále uvádí, že její vnuk se chová v rozporu s dobrými mravy. Dle jejího tvrzení ji vnuk odmítá topit, zastavuje vodu, v prostorách obývaných stěžovatelkou úmyslně větrá a v době stěžovatelčiny hospitalizace vyměnil zámek, čímž ji zamezil vstupu do domu. Polovinu nákladů tak stěžovatelka hradila toliko z obavy o své zdraví.
Porušení práva na spravedlivý proces je stěžovatelkou spatřováno zejména v rozhodnutí soudu ve prospěch žalobce i přes údajné neprokázání uzavření rozporované konkludentní dohody žalobcem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a jeho úkolem není plnit funkci další odvolací instance. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě, že napadené rozhodnutí vybočuje z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. V tomto konkrétním případě se přitom jedná o tzv. bagatelní řízení, neboť peněžní plnění, které bylo rozhodnutím obecného soudu přiznáno, nepřesahuje částku 10 000 Kč, což požadavek zdrženlivosti Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí vzešlého z tohoto řízení dokonce zesiluje. Jak se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyjádřil (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12, I. ÚS 2496/15 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), nedostatečně opodstatněná intervence Ústavního soudu v tzv. bagatelním řízení by odporovala smyslu a účelu ústavního soudnictví.
Ústavní stížnost je jen pokračující polemikou se závěry obecného soudu, přičemž stěžovatelčiny argumenty jsou prakticky totožné s těmi, kterými brojila proti žalobě v řízení před obecným soudem. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že při rozhodnutí došlo k "flagrantnímu výkonu nespravedlnosti, jenž dosahuje ústavní roviny". Ústavnímu soudu nepřísluší provádět revizi dokazování ve věcech podústavního práva, s jehož výsledky stěžovatelka nesouhlasí. Důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu by nastala jen tehdy, pokud by provedené dokazování či rozhodnutí ve věci bylo projevem svévole obecného soudu, či v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomuto však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť okresní soud se zabýval všemi námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil.
Ústavní soud v jednání obecného soudu neshledal nesoulad s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu