ECLI:CZ:US:2016:1.US.35.15.1
sp. zn. I. ÚS 35/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Prof. MUDr. Jiřiny Martínkové, CSc., zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014 č. j. 33 Cdo 1682/2013-326, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a JUDr. Viliama Kováčika jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 6. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 108 C 57/2010 bylo zjištěno, že vedlejší účastník řízení se žalobou, podanou dne 25. března 2010 proti žalované stěžovatelce domáhal zaplacení 110 830 Kč s příslušenstvím za poskytnuté právní služby. V průběhu řízení stěžovatelka podala vzájemný návrh na zaplacení 207 560,15 Kč z titulu náhrady škody vzniklé jí postupem vedlejšího účastníka řízení.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. února 2012 č. j. 108 C 57/2010-212 žalobu co do částky 110 830 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a co do částky 207 560,15 Kč uložil vedlejšímu účastníkovi tuto částku zaplatit stěžovatelce (výrok II.).
4. K odvolání, podanému vedlejším účastníkem řízení, Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. ledna 2013 č. j. 21 Co 330/2012-284 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 110 830 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále v části výroku pod bodem II., pokud jím byla vedlejšímu účastníkovi řízení uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 684,15 Kč, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a ve zbývající části výroku pod bodem II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že vzájemnou žalobu co do 176 876 Kč zamítl.
5. Rozsudek odvolacího soudu, vyjma potvrzujícího výroku co do částky 30 684,15 Kč, napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 110 830 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále dovolací soud dovolání co do vzájemného návrhu ve výši 176 876 Kč odmítl (výrok II.).
6. Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 2015 sp. zn. 21 Co 330/2012-339 se pak podává, že odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. co do částky 110 830 Kč potvrdil, neboť nezdar jednání byl způsoben porušením povinností vedlejšího účastníka řízení jako advokáta, proto vedlejší účastník řízení nemá vůči žalované právo na odměnu za poskytnuté právní služby.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v průběhu řízení před dovolacím soudem a napadeným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, došlo k porušení jejích základních práv, vyplývajících z ústavního pořádku České republiky. Za zásadní porušení svých práv stěžovatelka považuje, že dovolací soud nesprávně aplikoval příslušné právní předpisy, zejména ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. tím, že odmítl její dovolání v rozsahu uvedeném ve výroku II. svého rozhodnutí, dále že neaplikoval příslušné právní předpisy upravující zejména povinnosti advokáta při poskytování právních služeb a nároky osoby poškozené, a že své rozhodnutí o odmítnutí dovolání řádně neodůvodnil, resp. uvedené důvody považuje stěžovatelka za nesprávné a rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadený výrok z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
10. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem v části vzájemné žaloby o 176 876 Kč, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto (srov. str. 4 až 6 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
11. Za situace, kdy odvolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
12. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
13. K tomu Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecké rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji neuvedou do zřejmého nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi. V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu nelze než dovodit, že stěžovatelce v uplatnění jejich procesních práv před dovolacím soudem bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
14. Lze uzavřít, že Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v posuzované věci nezjistil. Stěžovatelce se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu