ECLI:CZ:US:2016:1.US.3504.15.1
sp. zn. I. ÚS 3504/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Gabriely Rackové, zastoupené JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem v Praze, Slavíčkova 372/2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015, č. j. 29 Co 208/2015-86, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 7 a společnosti SuReS, s. r. o., se sídlem v Praze, Podskalská 2046/14, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 29 Co 208/2015-86 po odvolání společnosti SuReS, s. r. o. (vedlejšího účastníka řízení) rozhodl, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 5. 2015, č. j. 14 Nc 102/2015-8 se mění tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá.
2. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a v obsáhlé ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 3. 1. 2016, podrobně popsala okolnosti daného případu. Uvedla přitom zejména, že jako budoucí kupující dne 10. 6. 2013 uzavřela s obchodní společností SuReS s. r. o. smlouvu o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky, na jejímž základě se stěžovatelka a vedlejší účastník zavázali, že mezi sebou za podmínek stanovených ve smlouvě o smlouvě v budoucnu uzavřou smlouvu o úplatném převodu vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem (bytu, spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a k pozemku) v katastrálním území Bubeneč, obec Praha. Ke smlouvě o smlouvě budoucí byly uzavřeny dodatky a stanoveny tři po sobě jdoucí lhůty k uzavření kupní smlouvy. Stěžovatelka při prohlídce bytové jednotky konstatovala velký počet vad a nedodělků, a posléze požadovala přiměřenou slevu z kupní ceny. Vedlejší účastník prý smírné řešení odmítl a požadoval po stěžovatelce úhradu částky ve výši 6 100 000 Kč z titulu údajně způsobené škody, ačkoliv stěžovatelka již prý uhradila 90 % sjednané kupní ceny (6 212 670 Kč).
3. Účelem předběžného opatření byl zákaz převést bytovou jednotku na jinou osobu a tuto nezatěžovat zástavním právem, věcným břemenem nebo jiným věcným právem ve prospěch třetí osoby. Důvodem nařízení předmětného předběžného opatření byla stěžovatelčina obava, že by mohl být výkon soudního rozhodnutí ohrožen a to konkrétně výkon rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vedlejšího účastníka in eventum o vydání bezdůvodného obohacení, zaplacení náhrady škody a smluvních pokut. Městský soud v Praze se podle stěžovatelky nevypořádal se všemi skutečnostmi, které tvrdila, když například její 15 stránkové vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka vypořádal ve dvou odstavcích. Stěžovatelka s jeho právním závěrem nesouhlasí a spojila svoji ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, a požádala, aby byla věc projednána přednostně, mimo pořadí.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že soud nenařídil v její věci předběžné opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá výjimečně zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatelka. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve zcela mimořádných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, že si to vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí.
6. Stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým obecný soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že městský soud srozumitelně vyložil, proč nebyly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření. Soud konstatoval, že stěžovatelka neprokázala existenci práva, kterému by měla být předběžným opatřením poskytnuta ochrana v podobě zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Stěžovatelka současně požadované předběžné opatření odůvodnila obavou ohrožení výkonu rozhodnutí, o němž v době rozhodování soudu prvního stupně ale ani neprobíhalo řízení, v němž by nárok žalobkyně byl projednáván. V takovém případě by musela prokázat nejen možnost ohrožení výkonu rozhodnutí, ale také osvědčit, že pohledávku nebo nárok má a že aktuálně neexistují žádné překážky, které by bránily jeho přiznání soudním rozhodnutím. Pokud stěžovatelka in eventum odůvodňuje potřebu nařízení předběžného opatření tvrzením, že má proti žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, a nárok na zaplacení náhrady škody, kterou prý utrpěla v důsledku jednání žalovaného, případně nárok na zaplacení smluvních pokut, na jejichž úhradu jí v důsledku jednání žalovaného vznikl nárok či v budoucnu teprve vznikne, jsou tyto nároky podle odvolacího soudu uplatněny v natolik obecné rovině, že z nich nelze mít za osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením ve smyslu ust. §75 c odst. 1 o. s. ř.
7. Na těchto právních závěrech Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování podmínek pro vydání či nevydání předběžného opatření je věcí obecných soudů a při tomto rozhodování musí soud zvažovat i zájmy protistrany; ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž má takové opatření směřovat. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupoval soud svévolně či nepředvídatelně.
8. Ústavní soud zde pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
9. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto je také nedůvodný návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jakož i její žádost o přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu