ECLI:CZ:US:2016:1.US.351.16.1
sp. zn. I. ÚS 351/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Jana Chaloupky, zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem Pekařská 658, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2904/2015-169 ze dne 10. 11. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 399/2014-146 ze dne 20. 11. 2014, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 17 C 403/2009-114 ze dne 28. 1. 2014 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2611/2012-102 ze dne 4. 9. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel se žalovanou Kooperativa pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, pojistnou smlouvu na vozidlo Mercedes Sprinter. Všeobecné pojistné podmínky, které byly součástí pojistné smlouvy, vymezovaly situace, na které se pojištění vztahuje, konkrétně krádež, loupež, neoprávněné užívání vozidla. Touto smlouvou pojištěné vozidlo stěžovatel pronajal dne 24. 6. 2009 na dobu od 24. 6. 2009 do 29. 6. 2009 osobě, která se prokázala občanským průkazem se jménem Daniel Macura (ve skutečnosti se jednalo o K. V.). Ten již vozidlo stěžovateli nevrátil. Následně se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení 342 000 Kč (cena pronajatého vozidla po odečtení spoluúčasti) s příslušenstvím z titulu pojistného plnění na základě pojistné smlouvy. Žalovaná odmítla vyplatit pojistné plnění s odůvodněním, že pro vyplacení pojistného plnění nejsou splněny podmínky.
O žalobě nejprve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, č. j. 17 C 403/2009-27, jímž žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel nepozbyl možnost vozidlem disponovat nezávisle na své vůli, nýbrž jej K. V. dobrovolně předal v rámci své podnikatelské činnosti, tudíž nenastala pojistná událost definovaná v předmětné pojistné smlouvě. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí Městským soudem v Praze zrušeno (rozsudek č. j. 70 Co 540/2010-44 ze dne 9. 12. 2010) a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že jednání K. V. bylo lze podřadit pod události definované v pojistné smlouvě uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou. V návaznosti na tento názor odvolacího soudu rozhodl znovu Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem (č. j. 17 C 403/2009-57 ze dne 28. 4. 2011) tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. K odvolání žalované pojišťovny bylo rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 7/2012-85 ze dne 9. 2. 2012 jako věcně správné potvrzeno. Rozsudek soudu druhého stupně napadla žalovaná dovoláním, jemuž Nejvyšší soud vyhověl a rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 2611/2012-102, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal, že podvod ani padělání a pozměňování veřejné listiny ze strany K. V.ve vztahu ke stěžovateli nebylo nahodilou pojistnou událostí, na kterou by se vztahovaly podmínky uzavřené pojistné smlouvy. V souladu s tímto právním názorem znovu rozhodly oba nižší soudy v záhlaví uvedenými rozsudky, jimiž žalobě nevyhověly. Proti poslednímu rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 4. 9. 2013 akceptoval účelově zužující výklad smlouvy žalované a dále použil k vymezení soukromoprávního smluvního pojmu "zmocnění se cizí věci" neadekvátní trestněprávní judikaturu. S odkazem na všeobecné pojistné podmínky, a to aniž by se byl zabýval, zda a jakým způsobem byl stěžovatel s těmito seznámen, pak zformoval dle jeho názoru nesprávný závazný právní názor. Stěžovatel má dále za to, že při rozhodování obecných soudů byla také nesprávně aplikována zásada smluvní volnosti, když přestože v daném smluvním vztahu stěžovatel vystupoval jako podnikatel, jednalo se o typický případ tzv. formulářové smlouvy, a tedy jeho pozice vylučovala obvyklou smluvní volnost a rovnost účastníků smluvního vztahu, ale naopak se spíše blížila postavení spotřebitele. Za daných okolností stěžovatel dle svých slov neměl možnost modifikovat definici rizik krytých pojištěním. Stěžovatel rovněž namítl, že došlo k porušení jeho práva na řádný proces, když se obecné soudy nezabývaly námitkou týkající se připojení všeobecných pojistných podmínek ke smlouvě a obeznámení stěžovatele s nimi. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
V dané věci jde výlučně o spor o výklad smluvních ustanovení pojistné smlouvy, o to, zda podvodné jednání ze strany K. V. (z něhož byl také trestními soudy usvědčen) bylo lze podřadit pod ujednání smluvních podmínek platných v rámci pojistné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou pojišťovnou. Takové hodnocení však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše nastíněné poslání nepřísluší. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecné soudy v rámci hodnocení těchto okolností nevybočily z kautel spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny, čemuž klíčové rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci nenasvědčuje.
Interpretace zvolená dovolacím soudem se sice na prvý pohled může jevit striktní, ve světle všeobecných pojistných podmínek ovšem nikoli nelogickou či nepřiměřeně restriktivní. O prvku lsti (bez ohledu na jakékoli možné její projevy) se všeobecné pojistné podmínky, jež tvoří součást předmětné pojistné smlouvy, ve vztahu ke zmocnění se pojištěného předmětu nezmiňují. Z relevantních pasáží těchto podmínek je zřejmé, že se zde orientují především na situace, kdy ke zmocnění se pojištěné věci dochází za použití síly, resp. bez součinnosti pojistníka (k níž v případě pronájmu došlo). Nelze přitom rozumně vycházet bez dalšího z předpokladu, že pojišťovna jako pojistitel nebude ve svých všeobecných pojistných podmínkách usilovat o co možná nejspecifičtější vymezení pojistných událostí, na které se pojistná smlouva má vztahovat. Vyloučení určitých situací z krytí pojistkou lze naopak předpokládat (ať již z ryze ekonomických důvodů, anebo za účelem předcházení pojistných podvodů prostřednictvím eliminace situací, které je mohou usnadnit) a je na pojistníkovi (zde na stěžovateli), aby se dopředu pokud možno co nejpodrobněji seznámil s nastavením pojistných podmínek. Stěžovateli lze ovšem přisvědčit potud, že ani jeho výkladovou variantu pojistných podmínek nebylo lze a priori vyloučit jako nesprávnou (o čemž ostatně svědčí i původní názor odvolacího soudu). To, že se Nejvyšší soud přiklonil k výkladu zastávanému pojišťovnou, na stěžovatele v konečném důsledku nepochybně velmi nepříznivě dolehlo, avšak ve světle celého případu nejde o skutečnost, na jejímž základě by mohl Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušit, totiž jen proto, že by se mu snad verze zastávaná stěžovatelem "více líbila". Ostatní námitky stěžovatele již byly patřičně vypořádány obecnými soudy v napadených rozhodnutích, a proto Ústavní soud nepokládá za nutné se k nim dále jakkoli vyjadřovat.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu