ECLI:CZ:US:2016:1.US.3516.15.1
sp. zn. I. ÚS 3516/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Drábkem, advokátem se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Podolecká 214, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 492/2015 ze dne 10. listopadu 2015 a usnesení Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 Pp 83/2015 ze dne 12. října 2015, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 107/2012 ze dne 17. 8. 2012, byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, v bodě II. zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku a v bodě III. přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil tím, že jako odsouzený, kterému byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 1 T 94/2009 uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců se stanovením dohledu probačního úředníka, opakovaně v reakci na výkon tohoto dohledu vyhrožoval prostřednictvím textových zpráv probační úřednici, která dohled vykonávala. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců (v této věci stěžovatel Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. III. ÚS 1498/13 ze dne 11. 12. 2014).
2. Okresní soud v Nymburce usnesením sp. zn. 2 Pp 83/2015 ze dne 12. 10. 2015 zamítl žádost stěžovatele o podmínečné propuštění z výkonu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Liberci. Konstatoval, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen k nepodmíněným testům, které vykonal v roce 2005. Chování a vystupování stěžovatele ve věznici jsou hodnoceny kladně, zapojoval se do prací nezbytných k zajištění každodenního provozu věznice. Hodnocení stěžovatele je více než průměrné, plní stanovený program zacházení, což se od něj očekává. Žádné skutečnosti svědčící o mimořádně aktivním přístupu k výkonu trestu však evidovány nejsou. Stěžovatel má také velmi výrazné sklony k páchání úmyslné trestné činnosti. S ohledem na předchozí způsob života stěžovatele tak soud shledal riziko recidivy stěžovatele příliš vysoké.
3. Krajský soud v Praze usnesením č. j. 10 To 492/2015-43 ze dne 10. 11. 2015 zamítl stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce. Uvedl, že polepšení se u osob ve výkonu trestu odnětí svobodu standardně prokazuje aktivním plněním povinností a slušným chováním, což s sebou mimo jiné přináší pravidelné udělování kázeňských odměn. Kázeňskou odměnu stěžovatel získal pouze jednu. Krajský soud se tak ztotožnil s okresním soudem v tom, že chování stěžovatele je pouze průměrné a s ohledem na jeho sklony k páchání trestné činnosti nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
4. Proti uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že oba soudy rozhodly formalisticky, nadměrně represivně, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a nerespektovaly kriminálně politický smysl institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu. Již vykonanou částí trestu bylo dosaženo jeho účelu a jeho pokračování není důvodné. Podmíněné propuštění v sobě obsahuje nástroje pro pokračování resocializace stěžovatele, protože je spojeno se stanovením zkušení doby (případně i se stanovením dohledu a uložením přiměřených opatření a povinností).
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti, není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní význam [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivního předpokladu budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
9. K ústavně významnému pochybení v posuzované věci nedošlo. Obě napadená rozhodnutí dostatečně vysvětlují důvody, pro které soudy uvedly, že stěžovatel neprokázal polepšení, které je nezbytnou podmínkou podmíněného propuštění na svobodu ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tento závěr nijak blíže nezpochybnil, lze na napadená rozhodnutí odkázat (míra konkrétnosti námitky do značné míry předurčuje míru podrobnosti jejího vypořádání, srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 998/15 ze dne 29. 4. 2015, odst. 9, či sp. zn. I. ÚS 4013/14 ze dne 30. 6. 2015, odst. 13). Odkazoval-li stěžovatel na možnost pokračování resocializace na svobodě ve zkušební době pod dohledem Probační a mediační služby, lze jen připomenout, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody právě i pro vyhrožování probační úřednici, která nad ním vykonávala dohled v rámci podmíněně odloženého trestu uloženého výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci. Ústavní soud tak nemá napadeným rozhodnutím z ústavního hlediska co vytknout, pokud mimo jiné i s ohledem na trestní minulost stěžovatele oba soudy dospěly k závěru, že pro případ podmíněného propuštění na svobodu není dán předpoklad budoucího pozitivního chování stěžovatele.
10. Ústavní soud nepřihlédl k námitkám vůči průběhu veřejného zasedání před okresním soudem a neveřejného zasedání před krajským soudem. Stěžovatel je uplatnil pouze ve svém úvodním podání, kdy nebyl zastoupen advokátem. Zástupce stěžovatele na tyto námitky v doplnění ústavní stížnosti sice odkázal, to však Ústavní soud setrvale nepřipouští [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 141/97 ze dne 17. 2. 1998 (U 12/10 SbNU 377), či sp. zn. II. ÚS 1845/10 ze dne 21. 9. 2010 a tam citovanou judikaturu].
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu