ECLI:CZ:US:2016:1.US.3518.15.1
sp. zn. I. ÚS 3518/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky LITERIX GROUP s. r. o., se sídlem Praha 1, Pařížská 131/28, zastoupené JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 19 Co 201/2015-99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2015 č. j. 42 C 152/2014-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na ochranu vlastnictví, spravedlivý proces a zákonného soudce podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a zastavení řízení.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2015 č. j. 42 C 152/2014-53 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 005 Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení v částce 15 520 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se zaplacení částky dovolávala z titulu kupní smlouvy v postavení osoby kupující, neboť předmětná částka byla součástí kupní ceny a odpovídala dani z přidané hodnoty, od které byla žalobkyně jako osoba s trvalým pobytem mimo Evropskou unii podle zákona osvobozena, když zboží zakoupila v běžném cestovním styku.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2015 č. j. 19 Co 201/2015-99 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl i o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 4 840 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
4. Obecné soudy konstatovaly, že žalobkyně splnila podmínky zákona pro osvobození od daně z přidané hodnoty, a byla proto ve vztahu ke stěžovatelce nadána nárokem na vrácení daně zaplacené v rámci kupní ceny za zboží. Civilní soudy dovodily svou pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, ač jde současně o daňovou otázku, neboť o daňový vztah jde toliko u stěžovatelky jako plátce daně z přidané hodnoty a státu jako správce daně, nikoli u stěžovatelky a žalobkyně, které vystupovaly v soukromoprávním vztahu. K právnímu zastoupení žalobkyně obecné soudy poznamenaly, že zastoupení advokátem, který byl zmocněn k zastupování žalobkyně před soudem právnickou osobou, jež byla zmocněna k zastupování žalobkyní, nebylo nepřípustnou formou zmocnění. Ani pokud stěžovatelka tvrdila, že žaloba nebyla podána osobou oprávněnou, protože bylo postupováno v rozporu s trojstrannou smlouvou o poukázce, podle které nebylo možno bez dohody všech stran uplatnit nárok na zaplacení částky jinak než přes obchodní společnost Global Blue Czech Republic s. r. o., nebylo to obecnými soudy vyhodnoceno jako důvodná obrana proti žalobnímu návrhu.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy se s žalobou na zaplacení (vrácení) částky daně z přidané hodnoty nevypořádaly ústavně konformně. Stěžovatelka namítala, že ve věci nebyla dána pravomoc civilních soudů k projednání a rozhodnutí případu, neboť šlo o daňovou věc podle daňového řádu, o které mohly rozhodovat toliko správní (finanční) orgány. Odkazovala na jiné soudní rozhodnutí, ve kterém byla daná otázka posouzena jinak. Stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem obecných soudů o soukromoprávní povaze sporu. Poukazovala na to, že žalobkyně podle kupní smlouvy zaplatila kupní cenu zboží i s daní z přidané hodnoty, zboží převzala, a tím byla kupní smlouva řádně ukončena. Podle §84 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), odpovídal žalobní návrh nároku na vrácení daně zaplacené v ceně zboží, a šlo proto o daň, kterou vrací stát. Právní otázku, který orgán má rozhodovat daný spor, tj. zda jde o případ s veřejnoprávní nebo soukromoprávní podstatou, byl povinen rozhodnout zvláštní senát zřízený zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatelka dále poznamenala, že obecné soudy v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "o. s. ř."), nezastavily řízení pro zastoupení žalobkyně právnickou osobou. Soud prvního stupně mimoto porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces i nesprávným vyhodnocením důkazů a rozhodnutím v rozporu s důkazním stavem. Stěžovatelka ani nebyla poučena v souladu s §118a o. s. ř. o tom, že soud neuznal namítanou smlouvu o poukázce.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Obecné soudy aplikovaly v posuzovaném případě právní úpravu občanského zákoníku, zákona o dani z přidané hodnoty a občanského soudního řádu. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky k zaplacení částky z titulu vrácení daně z přidané hodnoty podle kupní smlouvy, které bylo vydáno civilním soudem, nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
10. Soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily žalobu o zaplacení částky daně z přidané hodnoty jako důvodnou a proč posoudily základ soudního sporu jako soukromoprávní. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad hmotného a procesního práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
11. Ústavní soud dodává, že v daném řízení nedošlo ani k jinému zásadnímu porušení principů spravedlivého procesu.
12. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu