ECLI:CZ:US:2016:1.US.3548.16.1
sp. zn. I. ÚS 3548/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti L. R., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. srpna 2016 č. j. 13 Co 259/2016-921, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. června 2016 č. j. 22 Nc 34/2015-816 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. června 2016 č. j. 22 Nc 34/2015-772, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. října 2016 navrhovala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. června 2016 č. j. 22 Nc 34/2015-772 byl nařízen výkon usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. dubna 2016 č. j. 99 Nc 3625/2016-5 a stěžovatelce jako matce nezletilých dětí, byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč za porušení zákazu styku s nezletilými dětmi dne 5. června 2016 a pokuta ve výši 7 000 Kč za porušení zákazu styku s nezletilými dětmi dne 7. června 2016.
3. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. června 2016 č. j. 22 Nc 34/2015-816 byl nařízen výkon usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. dubna 2016 č. j. 99 Nc 3625/2016-5 a stěžovatelce jako matce nezletilých dětí, byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za porušení zákazu styku s nezletilými dětmi dne 13. června 2016.
4. Proti oběma vydaným rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. srpna 2016 č. j. 13 Co 259/2016-921 spojil obě odvolání ke společnému řízení (výrok I.), usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. června 2016 č. j. 22 Nc 34/2015-772 změnil tak, že nařídil výkon usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. dubna 2016 č. j. 99 Nc 3625/2016-5 tím způsobem, že stěžovatelce uložil za porušení zákazu styku s nezletilými dětmi dne 5. června 2016 pokutu ve výši 5 000 Kč a pokutu rovněž ve výši 5 000 Kč uložil i za porušení zákazu styku s nezletilými dětmi dne 7. června 2016 (výrok II.). Dále usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. června 2016 č. j. 22 Nc 34/2015-816 změnil tak, že nařídil výkon usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. dubna 2016 č. j. 99 Nc 3625/2016-5 tím způsobem, že stěžovatelce uložil za porušení zákazu styku s nezletilými dětmi dne 13. června 2016 pokutu ve výši 5 000 Kč.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla dosavadní průběh řízení ve věci péče o nezletilé děti a vyslovila nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Stěžovatelka tvrdila, že sankce jí byly uloženy za neúmyslné a náhodné setkání s dětmi, resp. v jednom případě podle jejího názoru ke kontaktu vůbec nedošlo. Krajský soud v Plzni sice moderoval rozhodnutí soudu prvního stupně, co do výše pokuty, avšak v podstatě věci stěžovatelce nevyhověl, neboť shledal důvody pro výkon rozhodnutí pokutou, i když stěžovatelka má za to, že se úmyslně nedopustila ničeho, čím by výkon rozhodnutí mařila a zákaz styku nedodržovala. Stěžovatelka tvrdila, že ve věci rozhodující soudy posoudily situaci chybně, neoprávněně zasáhly do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivé řízení, porušily závazek státu vyplývající z Úmluvy o právech dítěte, a nebylo respektováno její právo na rovné postavení před nezávislým soudem. Rovněž namítala, že napadenými rozhodnutími je zasaženo do její majetkové sféry. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
10. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěními soudu prvního stupně, že stěžovatelka ve všech případech uvedených v napadených usneseních soudu prvního stupně porušila vykonatelné usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2016, jímž v souvislosti s nařízením speciálního předběžného opatření o umístění obou nezletilých dětí ve speciálním zařízení jí byl rovněž zakázán styk s nezletilými dětmi. Za zcela nevěrohodnou obranu stěžovatelky odvolací soud považoval její námitky v odvolání, že ani v jednom případě se nejednalo z její strany o cílené a aktivní jednání, které by mířilo k vědomému porušení zákazu styku s tím, že vždy mělo dojít jen k náhodnému setkání, přičemž nemá zákaz pohybovat se v místě, kde je speciální zařízení umístěno. K pokusům setkat se s nezletilými dětmi došlo vždy v součinnosti s jejími rodinnými příslušníky či rodinnými přáteli, a sama stěžovatelka uvedla, že se sice snaží rozhodnutí soudu o zákazu styku respektovat, na druhé straně argumentovala tím, že je nutno si uvědomit, v jaké situaci se ocitla, když pro ni není jednoduché být odtržena od dětí. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o první případ neplnění soudního rozhodnutí, měl odvolací soud za to, že je stěžovatelce třeba uložit citelnější pokuty, přičemž není třeba jejich stupňování.
11. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
12. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku porušení principu rovnosti účastníků řízení. K porušení zásady rovnosti účastníků před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka neměla na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení její věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 byla pokuta uložena v rámci výkonu rozhodnutí ve věci střídavé péče, přičemž bylo zjištěno, že vůlí rozumově dostatečně vyspělého dítěte bylo nesetkat se s otcem a to za situace, kdy nebyly zjištěny okolnosti svědčící o ovlivňování vztahu syna a otce.
15. Za daných okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu