ECLI:CZ:US:2016:1.US.3552.15.1
sp. zn. I. ÚS 3552/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Michala Košťála, zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, se sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 10. 2015 č. j. 21 EXE 376/2014-78 a příkazu soudního exekutora JUDr. Kamila Součka, Exekutorský úřad Náchod, k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 9. 2015 č. j. 083 EX 338/14-61, za účasti Okresního soudu v Jičíně a soudního exekutora JUDr. Kamila Součka, Exekutorský úřad Náchod, jako účastníků řízení a Gabriely Košťálové, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně a soudního exekutora JUDr. Kamila Součka, neboť jimi podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v rámci exekučního řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako povinný. Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce určil soudní exekutor náklady exekuce v částce 231.110 Kč (výrok I. příkazu) a náklady oprávněného v částce 22.810 Kč (výrok II. příkazu). Při určení své odměny soudní exekutor vyšel ze základu ve výši 1.250.000 Kč (naopak do tohoto základu nebyla zahrnuta částka 35.035,50 Kč, zaplacená stěžovatelem před doručením výzvy ke splnění vymáhané povinnosti). K námitkám stěžovatele pak okresní soud napadeným rozhodnutím změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I. tak, že náklady exekuce v podobě odměny exekutora se určují částkou 115.555 Kč; a námitky stěžovatele proti výroku II. příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl. Okresní soud na jednu stranu připomněl, že stěžovatel si sám nedodržením povinnosti k placení přivodil exekuci, respektive zmeškáním lhůty k včasnému zaplacení první splátky přišel o beneficium splátek, a tak následně byl povinen pohledávku oprávněné (vedlejší účastnice) zcela uspokojit; přesto však plnil teprve postupně po dobu delší jak 4 měsíce od doručení vyrozumění o exekuci. Na druhou stranu však podle okresního soudu bylo při zvážení povahy věci a administrace exekuce namístě aplikovat §150 občanského soudního řádu a stanovit náklady exekuce v rozsahu 50 % částky stanovené exekutorem (a to i z pohledu judikatury Ústavního soudu).
3. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nesprávná a protiústavní. Připomíná, že rozsudkem nalézacího soudu byl zavázán uhradit vedlejší účastnici částku celkem ve výši 1.283.535,50 Kč ve třech splátkách: první splátku ve výši 33.535,50 Kč byl povinen zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (20. 3. 2014), druhou splátku ve výši 250.000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (20. 5. 2014) a třetí splátku ve výši 1.000.000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (20. 8. 2014). Celou přisouzenou částku přitom stěžovatel vedlejší účastnici uhradil, a to v termínech jednotlivých splátek, pouze při první splátce se zpozdil o čtyři dny, neboť danou lhůtu špatně spočítal. Vedlejší účastnice však hned následující den, tedy v den, kdy již obdržela první splátku, podala návrh na nařízení exekuce. S ohledem na rozhodování soudu o návrzích stěžovatele na odklad provedení exekuce a na zastavení exekuce ovšem exekutor fakticky v daném případě exekvovanou částku na stěžovateli vůbec nevymáhal a exekuční příkazy byly vydávány až pouze k vymožení nákladů exekuce. Stěžovatel tedy plnil vedlejší účastnici na vymáhanou částku vše zcela mimo exekuční řízení, dobrovolně a bez přispění jakékoliv aktivní činnosti soudního exekutora. Proto se stěžovatel dovolává judikatury Ústavního soudu s tím, že exekutorovi přiřknuté náklady exekuce se v jeho případě jeví jako zcela nepřiměřené, a naopak měla být exekutorovi přiznána jen náhrada hotových výdajů či odměna v minimální výši.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci i vedlejší účastnice řízení. Okresní soud v Jičíně v prvé řadě upozornil, že převážná část ústavní stížnosti představuje prostou polemiku s napadenými rozhodnutími, čímž je suplována nepřípustnost opravného prostředku. Dále okresní soud zdůraznil, že v daném případě byly shledány podmínky pro aplikaci §150 občanského soudního řádu, přičemž tato právní norma byla podle okresního soudu vyložena přiměřeně a aplikována při zvážení zájmů stěžovatele jako povinného i ostatních účastníků, včetně soudního exekutora, a při respektování judikatury Ústavního soudu.
5. Soudní exekutor JUDr. Kamil Souček ve svém vyjádření zrekapituloval, že výzva ke splnění vymáhané povinnosti byla stěžovateli doručena dne 10. 4. 2014 a do základu pro určení jeho odměny nebylo zahrnuto plnění stěžovatelem poskytnuté před tímto datem. V období od 16. 5. 2014 pak bylo stěžovatelem na vymáhanou povinnost postupně zaplaceno 1.250.000 Kč. Soudní exekutor má za to, že snížení nákladů exekuce provedené okresním soudem bylo vzhledem k rozsahu exekuční činnosti vykonané ve věci nedůvodné.
6. Vedlejší účastnice připomněla, že návrh na zahájení exekuce podala po marném uplynutí lhůty pro první splátku, kdy tak stěžovatel ztratil výhodu splátek, a tedy po právu. V exekučním řízení tedy nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva, ale naopak stěžovatelka vykonávala své ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků i vedlejší účastnice k ústavní stížnosti stěžovateli k případné replice, možnosti jejíhož podání ovšem stěžovatel nevyužil.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, argumentaci účastníků a vedlejší účastnice, jakož i obsah spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 21 EXE 376/2014 a spisu soudního exekutora JUDr. Kamila Součka sp. zn. 083 EX 338/14, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. V projednávaném případě Ústavní soud žádné takové pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích okresního soudu a soudního exekutora neshledal. Ústavní soud zejména neshledal, že by se okresní soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od jeho ustálené judikatury k odměňování exekutorů, respektive nákladům exekuce, na niž poukazuje i sám stěžovatel. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Okresní soud přitom v napadeném rozhodnutí reagoval na všechny námitky stěžovatele, které se ostatně v zásadě shodují se argumentací uvedenou v ústavní stížnosti, a zcela srozumitelně, logicky a vůbec z ústavněprávní perspektivy dostatečně odůvodnil, proč v daném případě nelze mít za to, že by stěžovatel vedlejší účastnici plnil mimo rámec exekučního řízení. Je nerozhodné, že stěžovatel uhradil druhou a třetí splátku v termínech stanovených nalézacím rozsudkem, neboť opožděným uhrazením první splátky přišel v souladu s výrokem nalézacího rozsudku o beneficium splátek, a jeho dluh se tedy následně stal splatným v plné výši. Okresní soud tak odůvodnil, že exekutorovi v daném případě mají být přiznány náklady exekuce, ovšem nikoliv v plné výši, nýbrž v rozsahu 50 %, a to za použití §150 občanského soudního řádu s ohledem na povahu věci a administraci exekuce, včetně potřebné exekuční činnosti (míru ingerence exekutora k vymožení exekučního titulu, složitost věci, rozsah odborné činnosti exekutora, součinnost stěžovatele jako povinného, byť opožděnou). Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí a postup okresního soudu v daném případě nevybočily z mezí ústavnosti, ba právě naopak, neboť jak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, okresní soud zohlednil principy vyslovené v judikatuře Ústavního soudu k přiměřenosti odměny exekutora, odrážející složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Náklady exekuce celkem ve výši 115.555 Kč v daném případě při vymáhané pohledávce celkem ve výši 1.250.000 Kč (respektive 1.248.500 Kč) nelze ani podle Ústavního soudu považovat za nepřiměřené.
12. Lze tak shrnout, že napadenými rozhodnutími okresního soudu a soudního exekutora nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu