ECLI:CZ:US:2016:1.US.3561.16.1
sp. zn. I. ÚS 3561/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele plk. Stanislava Šrámka, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 13/2016-156, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2015 č. j. 25 Co 48/2015-131 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2014 č. j. 17 C 59/2014-112, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §24 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, a za vedlejšího účastenství České republiky, za kterou jedná Ministerstvo financí, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §24 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů a tuto stížnost spojil také s návrhem na zrušení citovaných ustanovení právních předpisů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2014 č. j. 17 C 59/2014-112 bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo financí, o zaplacení částky 300 000 Kč, rozhodnuto tak, že návrh byl zamítnut. Městský soud v Praze pak rozhodnutím ze dne 12. 3. 2015 č. j. 25 Co 48/2015-131 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 13/2016-156 odmítl stěžovatelovo dovolání.
2. Soudy tak rozhodly o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal uvedené finanční částky z údajného titulu odškodnění za diskriminaci, které se měl stát dopustit v souvislosti s přijetím rehabilitačních zákonů, jež podle stěžovatele založily neodůvodněné rozdíly mezi osobami oprávněnými k finančnímu odškodnění za křivdy, způsobené totalitním režimem.
3. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že byl ve služebním poměru u Československé lidové armády (dále jen "ČSLA"), ze které byl dne 31. 1. 1971 protiprávně z politických důvodů propuštěn, jelikož neschvaloval invazi a následnou okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy při tzv. Operaci Dunaj v srpnu roku 1968. Stěžovatel odmítl podepsat dokument potvrzující, že výše zmíněnou vojenskou akci považuje za internacionální bratrskou pomoc, a že je ochoten přispět k očistě KSČ a ČSLA. Propuštění z pracovního poměru u ČSLA z politických důvodů stěžovateli přirozeně velmi ztížilo možnost získat jiné zaměstnáni. Po celé období normalizace nemohl sehnat práci, která by odpovídala jeho vzdělání; nesměl mít podřízené, protože by na ně údajně mohl působit morálně politicky pochybně. Stěžovatel je členem Vojenského sdružení rehabilitovaných (dále jen "VSR"), sdružujícím bývalé vojáky z povolání, kteří byli v letech 1948 až 1989 z politických důvodů perzekvováni a podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mimosoudně nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, soudně rehabilitováni. Jednou z mnoha činností této organizace je prý již dvacetiletá snaha legislativní cestou dosáhnout spravedlivého odškodnění za tuto politickou perzekuci a důslednější náprava křivd, které byly na jeho členech spáchány. Tato snaha podle stěžovatele bohužel vždy narazila na "poslaneckou svévoli založenou na nesmyslném souboji názorů politických stran". Zákon o třetím - protikomunistickém - odboji byl VSR považován za zákon, který s konečnou platností vyřeší diskriminaci, které jsou jeho členové, a tedy i stěžovatel, údajně vystaveni. Tento zákon byl přijat pod číslem 262/2011 Sb. a nabyl účinnosti symbolicky dne 17. listopadu 2011, podle stěžovatele je ale opět diskriminační, jelikož z účastníků protikomunistického odboje jsou vyřazeny osoby, které byly členy či kandidáty KSČ. Stěžovatel je toho názoru, že jako pasivní člen politické strany se člověk nedopouští budování totalitního státu.
4. Stěžovatel v uvedené situaci podal předmětnou žalobu, kterou se domáhal uvedené finanční částky jako kompenzace a zadostiučinění. Jelikož soudy jeho žalobu zamítly, napadl ústavní stížností také jednotlivá ustanovení právních předpisů, která považuje za diskriminační a neústavní.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a není vrcholem jejich soustavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen polemizuje s právním závěrem, ke kterému obecné soudy dospěly. Přitom příslušná judikatura je dlouhodobě konstantní. Soudy v daném případě neshledaly žádný právní důvod pro poskytnutí stěžovatelem nárokovaného odškodnění podle restitučních ani rehabilitačních předpisů. Nárok nebylo možno dovodit ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ve věci také nebyl ve vztahu ke stěžovateli zjištěn žádný nerovný či diskriminační postup. Jak konstatoval odvolací soud: pokud rehabilitační předpisy ve snaze o zmírnění některých křivd důvodně přihlédly k různým způsobům a intenzitě perzekuce, nejde o nerovný přístup a diskriminaci některých skupin účastníků rehabilitace oproti jiným skupinám rehabilitovaných.
8. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy), založené na interpretaci práva, která je předvídatelná a logická; proto nevykazuje žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadeného rozsudku neodůvodňuje. Ústavní soud rovněž konstatuje, že stěžovatelem uváděné závěry, obsažené například v nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000, nepochybně platí, leč jak případně uvedl Nejvyšší soud, v nyní projednávané věci stěžovatel neodvozoval svůj nárok z platných rehabilitačních předpisů, ale pouze tvrdil, že tyto předpisy jsou ve vztahu k němu vadné a diskriminační.
9. Není pochyb o tom, že stěžovatel byl v důsledku svého postoje po roce 1968, jenž je hoden úcty, skutečně postižen, pouze z této skutečnosti však nelze vyvozovat jeho automatický nárok na finanční odškodnění, které si sám vypočítal. Takových skupin lidí, perzekvovaných a postihovaných v minulém nedemokratickém režimu v období takzvané normalizace bylo mnoho a mnozí trpěli stejně či více jako stěžovatel. Pokud zákonodárce nezohlednil požadavky členů Vojenského sdružení rehabilitovaných a snažil se o nápravu pouze nejflagrantnějších křivd, nelze takový postup považovat za nespravedlivý.
10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
11. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který musí být odmítnut (srov. ust. §43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu