ECLI:CZ:US:2016:1.US.3592.15.1
sp. zn. I. ÚS 3592/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o návrhu stěžovatelky Alfa Software, s. r. o., IČ: 263 59 812, se sídlem v Klatovech, Pražská 22, zastoupené JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem v Praze, Nad Šárkou 766/58, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, č. j. 23 Cdo 1848/2015-223, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2014, č. j. 25 Co 40/2014-187, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, práva na rovnost v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 a práva vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhovat je zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.
3. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni se žalobce JUDr. Miloslav Havlena, se sídlem J. P. Koubka 81, Blatná, jako insolvenční správce úpadce NJK UNICOS, spol. s r. o., IČ: 182 37 576, se sídlem Vídeňská 31/IV, Klatovy, proti stěžovatelce domáhal zaplacení částky ve výši 317 400 Kč. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2012, č. j. 42 Cm 67/2010-40, byly nároky na zaplacení částek ve výši 55 600 Kč a 76 200 Kč vyloučeny k samostatnému řízení, přičemž usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, č. j. Ncp 1532/2012-46, bylo rozhodnuto tak, že k projednání vyloučené věci je příslušný Okresní soud v Klatovech (dále také "soud prvního stupně"). Žaloba v této věci byla zdůvodněna tím, že žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 21. 5. 2009 prodal stěžovatelce dva osobní automobily za kupní ceny 55 600 Kč a 76 200 Kč. Stěžovatelka podle tvrzení žalobce tyto kupní ceny nezaplatila. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2013, č. j. 5 C 50/2013-144, byla žaloba zamítnuta. Z odůvodnění vyplývá závěr, že stěžovatelka svůj závazek splnila.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, které odůvodnil jednak nesprávným hodnocením důkazů, jednak neunesením důkazního břemene na straně stěžovatelky.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále také "odvolací soud") ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 Co 40/2014-187, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna žalobci zaplatit částku 131 800 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že po zopakování dokazování nelze přisvědčit závěru o předání kupní ceny v hotovosti.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 23 Cdo 1848/2015-223, odmítnuto.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces (včetně práva na rovnost v řízení a práva vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhovat je).
8. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá popis okolností, za nichž mezi stěžovatelkou a žalobcem mělo dojít k uzavření kupní smlouvy a zaplacení kupní ceny. Stěžovatelka konkrétně uvádí, že jako jediná předložila v řízení relevantní listinné důkazy, a to včetně listin, které má v držení samotný žalobce. Dále uvedla, že obecné soudy nevzaly v úvahu jí doložené tvrzení o další dispozici se složenými prostředky na straně žalobce. Postup dovolacího soudu, který své závěry opřel o judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 257/97, označila za účelový, neboť řešilo jiné podmínky. Závěrem stěžovatelka dodala, že odvolací soud nevzal v úvahu další předložené důkazy, a odmítl zákonnou úpravu, podle níž lze daňový doklad převést z listinné podoby do elektronické a naopak. Tím mělo dojít k tomu, že žalobci bylo zjevně poskytnuto více práv než stěžovatelce, a to tím, že svá tvrzení nemusel prokázat důkazy, dále k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím zjevně straní jím ustanovenému insolvenčnímu správci jako žalobci, a rovněž k tomu, že odvolací soud rozhodoval ryze formalistickým přístupem.
9. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
10. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
13. Obsah ústavní stížnosti, byť stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý proces, je zaměřen pouze na polemiku s provedeným dokazováním, zejména s hodnocením důkazů. Nedosahuje proto ústavní roviny.
14. Konkrétní pochybení obecných soudů měla spočívat v porušení principu rovnosti účastníků, stranění žalující straně a nemožnosti stěžovatelky vyjadřovat se k důkazům a navrhovat je.
15. Ústavní soud uvádí, že z postupu a rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit ani porušení práva na rovnost účastníků v řízení, ani nemožnost stěžovatelky vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhovat je. Naopak je zřejmé, že stěžovatelka jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i před odvolacím soudem takto postupovala, odvolací soud se jednotlivým důkazům řádně věnoval a jeho závěry na jejich provedení a hodnocení řádně navazují. Lze tedy vyslovit, že postup odvolacího i dovolacího soudu, jímž dovodily závěr o neunesení důkazního břemeno, co se týče stěžovatelčina tvrzení, že zaplatila kupní ceny za oba automobily, není v rozporu s ústavním pořádkem. Tvrzení o stranění insolvenčnímu správci (jako žalobci) ustanovenému odvolacím soudem je nutno označit jako ryze spekulativní. Stejně tak není důvodný ani argument stěžovatelky, že odvolací soud odmítl zákonnou úpravu, podle níž lze daňový doklad převést z listinné podoby do elektronické a naopak. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud zákonnou úpravu nezpochybňuje.
16. Postupu Nejvyššího soudu rovněž nelze nic vytknout, neboť shodně jako Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka pouze zpochybňuje dokazování, konkrétně hodnocení důkazů, což nelze uznat jako řádný dovolací důvod. V tomto bodě je nutno odmítnout i argument stěžovatelky o účelovém odkazu Nejvyššího soudu na rozhodnutí ve věci sp. zn. 2 Cdon 257/97. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž skutečně leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
17. Ústavní soud závěrem dodává, že pokud obecný soud dospěl k závěru, který vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil a vypořádal se i se všemi tvrzeními a námitkami stěžovatelky, jedná se o nikoliv formalistické rozhodnutí nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
18. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu