ECLI:CZ:US:2016:1.US.36.15.1
sp. zn. I. ÚS 36/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 13. června 2016 sp. zn. I. ÚS 36/15 ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2014 č. j. 8 To 411/2014-3702 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2014 č. j. 10 T 88/2013-3692, jimiž bylo rozhodnuto o zabrání stěžovatelových nemovitostí jako náhradní hodnoty podle trestního zákoníku, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014 č. j. 8 To 411/2014-3702 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2014 č. j. 10 T 88/2013-3692 došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a práva nebýt souzen nebo trestán dvakrát zakotveného v čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Tato usnesení se proto zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na údajné porušení svých základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 č. j. 10 T 88/2013-3245 byl stěžovatel uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, spáchaným formou spolupachatelství, zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2 a odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) a d) tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Odsouzenému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost, aby spolu s odsouzenými R. H. a M. T. společně a nerozdílně nahradili poškozené České pojišťovně, a. s., škodu ve výši 5 552 Kč. Dále mu pak podle §228 odst. 1 tr. řádu byla uložena povinnost, aby spolu s odsouzenými T. M. a M. T. nahradili společně a nerozdílně poškozené Allianz pojišťovně, a. s., škodu ve výši 704 615 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 10. 2013.
3. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2014 č. j. 10 T 88/2013-3692 bylo rozhodnuto podle ustanovení §102 trestního zákoníku tak, že se jako náhradní hodnota zabírají nemovitosti uvedené ve výroku tohoto usnesení, které jsou ve vlastnictví stěžovatele. Jednalo se o pozemek parcelní číslo X1 o výměře 5286 m2, číslo LV: Y, k. ú. Beranovec, obec Suchá, pozemek parcelní číslo X2 o výměře 1393 m2, číslo LV: Z, k. ú. Otín, pozemky parcelních čísel X3, X4 a X5, číslo LV: XY, k. ú. Kamenice u Jihlavy (výrok I). Ohledně dalších nemovitostí bylo rozhodnuto, že se a contrario návrh státního zástupce na jejich zabrání zamítá (výrok II).
4. Ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Dolejšího, znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, byla zjištěna tržní (obvyklá) cena stěžovatelových nemovitostí, a to bytu 3 + kk v J. včetně garážového stání ve výši 1 800 000 Kč, obvyklá cena u pozemku zapsaného na LV č. Z v k. ú. Otín u Stonařova byla stanovena ve výši 29 400 Kč, pozemku zapsaného na LV č. Y v k. ú. Beranovec 5 300 Kč a pozemků zapsaných na LV č. XY v k. ú. Kamenice u Jihlavy ve výši 2 543 000 Kč.
5. S ohledem na výsledky dokazování dospěl soud k závěru, že návrh státního zástupce na zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku je částečně důvodný. Pokud se jedná o nemovitosti uvedené pod bodem ad I výroku tohoto usnesení, je dle soudu nepochybné, že usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 6 ZT 141/2012 byly v přípravném řízení podle §79f tr. řádu s přihlédnutím k §79d tr. řádu výše specifikované nemovitosti zajištěny. Odsouzený stěžovatel byl jednou z klíčových osob vystupujících při páchání trestné činnosti, mimo jiné zastíral původ věci, která byla získána trestným činem, a tento spáchal ve vztahu k věci značné hodnoty, a získal tak pro sebe značný prospěch. Soud uvedl, že výnos z trestné činnosti mohl mít v konečném důsledku jakoukoli podobu. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplynulo, že nemovitosti stěžovatel nabyl v období, kdy páchal trestnou činnosti, případně poté. Soud proto za pomoci §102 trestního zákoníku jako náhradní hodnotu zabral shora specifikované nemovitosti.
6. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost (proti té části, kde bylo rozhodnuto o zabrání nemovitostí), ve které především namítl, že tento postup není možný s ohledem na to, že usnesení o zajištění věci mu bylo doručeno až poté, co bylo celé trestní řízení vedené proti němu skončeno.
7. Krajský soud v Brně o této stížnosti rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 8 To 411/2014-3702 tak, že stížnost podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl. V odůvodnění uvedl, že postupu podle ustanovení §102 trestního zákoníku není na překážku ani pravomocné skončení trestního stíhání stěžovatele.
II.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že závěry soudů nejsou podle jeho názoru správné. V rámci trestního řízení, které bylo proti němu vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 88/2013, došlo v přípravném řízení usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 3. 2013 č. j. 6 ZT 141/2012-392 k zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti podle §79f trestního řádu. Toto rozhodnutí mu však nebylo doručeno a trestní řízení proti jeho osobě pokračovalo a bylo skončeno pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 10 T 88/2013, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2013.
9. Teprve v rámci řízení o zabrání věcí bylo zjištěno, že předmětné rozhodnutí stěžovateli nebylo vůbec doručeno, a tak mu bylo doručeno až v červnu 2014, tedy v době, kdy již žádné trestní řízení proti němu nebylo vedeno (stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 10 T 88/2013 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta).
10. Stěžovatel zastává právní názor, že není možné postupem podle §79f trestního řádu zajistit náhradní hodnotu v rámci již pravomocně skončeného trestního řízení a následně pak postupovat podle §102 trestního zákoníku a zabrat tyto předměty jako náhradní hodnotu. Také je prý třeba vidět, že tímto postupem orgány činné v trestním řízení znemožnily stěžovateli uplatnit jeho procesní práva, a to právo podat proti předmětnému usnesení stížnost a žádat o zrušení zajištění (tyto orgány přitom postupovaly tak, že zajišťovací usnesení zaslaly jen příslušnému katastrálnímu úřadu).
III.
11. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně se vyjádřil také Městský soud v Brně.
12. Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že využívá svého práva, a k ústavní stížnosti se nehodlá vyjadřovat.
13. Obsáhlejší vyjádření tedy poskytlo pouze Městské státní zastupitelství v Brně. Konstatovalo, že usnesení o zajištění náhradní hodnoty, a to v něm vymezených nemovitostí ve výlučném vlastnictví stěžovatele, bylo vydáno dne 28. 3. 2013 pod sp. zn. 6 ZT 141/2012-392. Toto rozhodnutí bylo primárně v souladu s analogicky užitým §79d odst. 2 větou druhou trestního řádu, jakož i v souladu s pokynem dozorujícího státního zástupce, doručováno Katastrálnímu úřadu pro Vysočinu, Katastrálnímu pracovišti Jihlava, k čemuž došlo dne 29. 3. 2013. Vlivem administrativního pochybení pak již nebylo dotčené usnesení doručováno obviněnému stěžovateli, přestože tomu tak mělo být (v intencích zákona i podle pokynu dozorujícího státního zástupce) bezodkladně po ověření doručení tohoto rozhodnutí zmíněnému katastrálnímu úřadu. Usnesení o zajištění náhradní hodnoty pak bylo stěžovateli prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Jaroslava Kružíka doručeno až dne 7. 6. 2014, v rámci řízení o zabrání zajištěných nemovitostí. Uvedené řízení bylo k samostatnému projednání vyloučeno z trestní věci vůči obžalovanému stěžovateli a spol., která byla ukončena odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 10 T 88/2013, který v případě stěžovatele nabyl právní moci dne 15. 10. 2013. Dotčené rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 25. 6. 2014, a to v návaznosti na rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 10 T 88/2013, jenž postupem podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost M. P. pro její nedůvodnost. Nalézací Městský soud v Brně pak dne 1. 9. 2014 pod toutéž sp. zn. 10 T 88/2013 rozhodl v intencích §102 trestního zákoníku o tom, že se jako náhradní hodnota zabírají nemovitosti uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí. V části zbývajících nemovitostí, jež byly zajištěny rozhodnutím státního zástupce ze dne 28. 3. 2013 a na něž bylo odkázáno v návrhu státního zástupce na zabrání věci uvedeného v obžalobě, byl tento návrh zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu si stěžovatel podal stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014 zamítnuta pro její nedůvodnost postupem podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Předmětné usnesení o zajištění nemovitostí, proti němuž byla podle §79d odst. 1 poslední věty trestního řádu přípustná stížnost, která však v souladu s §141 odst. 4 větou druhou trestního řádu neměla odkladný účinek, tak bylo vykonatelné již dne 28. 3. 2013, kdy došlo k jeho vydání.
14. Podle státního zastupitelství bylo dotčené rozhodnutí vydáno zcela důvodně, v souladu s vůlí zákonodárce, jenž ustanovení §79f trestního řádu vložil do této procesní normy její novelizací provedenou zákonem č. 253/2006 Sb., s účinností od 1. 7. 2006, a to jako reakci na nedostatky do té doby platné právní úpravy a související požadavek zajišťovat a následně konfiskovat nejen majetek, který je výnosem z trestné činnosti, ale i jeho ekvivalent v případě, že sám výnos z trestné činnosti nelze zajistit. Podle vyjádření není patrno, jaká ústavní práva stěžovatele měla být porušena předmětným administrativním pochybením. Naopak, v dotčeném postupu stěžovatele je prý možno spatřovat toliko jeho zištnou snahu o zamezení konfiskace ekvivalentu výnosu z rozsáhlé trestné činnosti, z jejíhož spáchání byl pravomocně uznán vinným, a tedy i k zamezení realizace vůle zákonodárce a účelu trestního řízení.
IV.
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, co Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát zdůraznil. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
17. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
18. Ne každé porušení podústavního práva automaticky znamená (bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní nebo abstraktní kontrole norem, či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře také opakovaně odvolává. Měřítkem rozhodování Ústavního soudu je i intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V této souvislosti je třeba uvážit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému (a v tom rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému) omezení základního práva.
19. Znovu stručně shrnutá podstata případu je následující: v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 88/2013 bylo v přípravném řízení vydáno usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 3. 2013 č. j. 6 ZT 141/2012-392 k zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti podle §79f trestního řádu. Toto rozhodnutí však stěžovateli nebylo doručeno. Trestní řízení bylo skončeno pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 10 T 88/2013, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2013. Teprve poté bylo zjištěno, že předmětné rozhodnutí stěžovateli nebylo vůbec doručeno; k tomu došlo až v červnu 2014, tedy v době, kdy již žádné trestní řízení proti stěžovateli nebylo vedeno (stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 10 T 88/2013 zamítnuta).
20. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2014 č. j. 10 T 88/2013 3692 pak bylo rozhodnuto podle ustanovení §102 trestního zákoníku o zabrání části stěžovatelových zajištěných nemovitostí. Krajský soud v Brně stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 8 To 411/2014 3702 zamítl. Tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností.
21. Ústavní princip úcty k právům a svobodám člověka a občana, zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, má své první konkrétnější vymezení v čl. 2 odst. 3 Ústavy a rovněž v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ohledně ochrany vlastnického práva Ústavní soud standardně uvádí, že garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se bezprostředně týká vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí a každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku ze strany orgánů veřejné moci musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv. Prolomení ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž přípustné výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Podmínky přípustnosti zásahu do základních lidských práv a svobod je nadto nutno interpretovat restriktivně.
22. Zabráním náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku nelze dodatečně, po právní moci odsuzujícího rozsudku, doplňovat trestní sankci, jestliže soud při rozhodování o vině a trestu neuložil trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (dotčení zásady ne bis in idem). Neuložení takového druhu trestu nelze nahrazovat postupem podle §101 trestního zákoníku (zabrání věci), a tím spíše ne podle jeho ustanovení §102 (zabrání náhradní hodnoty za takovou věc). Zabrání náhradní hodnoty je ochranným opatřením (a tedy samostatnou kategorií trestněprávních sankcí), jehož smyslem je zejména předcházet zničení, poškozování nebo znehodnocování věcí, motivovanému snahou zmařit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jinak řečeno, smyslem uložení trestu je také odčerpání majetkového prospěchu získaného trestnou činností. Přednostním prostředkem k dosažení tohoto cíle je uložení takového trestu, který postihne pachatele na majetku. Mimo jiné tak přichází v úvahu jako primární sankce trest propadnutí věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, popřípadě věci, na kterou lze aplikovat další podmínky §70 trestního zákoníku. Podmínkou pro uložení trestu propadnutí věci je vždy skutečnost, že musí jít o věc náležející pachateli. Trest propadnutí náhradní hodnoty je subsidiární sankce, kterou soud uloží tehdy, pokud nemůže uložit sankci primární, trest propadnutí věci.
23. V případech, kdy nebylo možné postihnout výnosy trestné činnosti z určitého důvodu trestem propadnutí věci nebo propadnutí náhradní hodnoty, může, popř. musí soud za splnění dalších zákonných podmínek přistoupit k uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 trestního zákoníku nebo zabrání náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku. Jednou z podmínek, kdy soud může uložit zabrání věci, je případ, kdy věc náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit. Bude se jednat typicky o případy, kdy trestnost činu pachatele zanikla pro promlčení, kdy k trestnímu stíhání nebyl dán zákonem požadovaný souhlas či v různých případech tzv. odklonu. Ustanovení §101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku však nelze vztáhnout na případ, kdy stíhání pachatele brání pravomocný rozsudek za tento trestný čin. V takovém případě by se jednalo o porušení zásady ne bis in idem. Co bylo řečeno o vztahu mezi trestem propadnutí věci a ochranným opatřením zabrání věci platí obdobně o vztahu mezi trestem propadnutí náhradní hodnoty a ochranným opatřením zabrání náhradní hodnoty.
24. Kromě výše uvedeného i zde také platí zásada přiměřenosti. Újma způsobená ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytně nutné k dosažení jeho účelu (§96 odst. 2 tr. zákoníku). Dále je při rozhodování podle §102 trestního zákoníku třeba konkrétně určit, které věci nebo majetkové hodnoty, jež mohly být podle §101 odst. 1 a 2 trestního zákoníku zabrány, jsou nahrazovány zabráním náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku. Odborné vyjádření nebo znalecký posudek, uvedené v poslední větě §102 trestního zákoníku, slouží k ocenění věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejichž zabrání mohl soud uložit v původním řízení, namísto nichž je náhradní hodnota zabírána. Ze shora uvedeného je patrné, že v daném případě nebyly podmínky pro zabrání náhradní hodnoty naplněny.
25. Ústavní soud podotýká, že závěry uvedené v tomto nálezu nelze považovat za generální, nález se týká jen situace, kdy soud mohl uložit trest propadnutí náhradní hodnoty, ale neučinil tak, a po vyhlášení a právní moci rozsudku se snažil toto opomenutí napravit dodatečným uložením ochranného opatření. Jsou představitelné i odlišné situace, kdy zabrání věci po ukončení trestního řízení nemusí být vyloučeno, například v případě zastavení řízení z toho důvodu, že pachatel byl v jiném státě za stejný čin odsouzen dříve (mezistátní ne bis in idem), pak lze uvažovat o tomto způsobu postižení výnosů z trestné činnosti nacházejících se na území České republiky.
26. Zabrání náhradní hodnoty dle trestního zákoníku předcházelo ve zkoumané věci zajištění náhradní hodnoty podle §79f trestního řádu. Dané rozhodnutí však stěžovateli v průběhu trestního řízení vedeného proti jeho osobě nebylo vůbec doručeno a došlo k tomu až v červnu 2014, tedy v době, kdy již žádné trestní řízení proti stěžovateli vedeno nebylo. Takové pochybení mělo za důsledek nemožnost podat proti rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty efektivní opravný prostředek, tj. stížnost v době probíhajícího trestního řízení. Přitom je zřejmé, že právo na obhajobu je složeno z mnoha komponentů, z nichž jedním je bezpochyby právo podávat včas opravné prostředky, pokud to zákon připouští. V dané věci byla stížnost přípustná ex lege, a proto je nepochybné, že v této souvislosti došlo také k omezení stěžovatelova práva na obhajobu, což nebylo možné zhojit opožděným doručením předmětného usnesení, vydaného podle §79f trestního řádu.
27. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.